Od dnů, kdy začala vanout gibli, písečná bouře, jsem z bytu vycházel jen já, do práce. V roce 1989 vítr ze Sahary hrnul písek přes zavřené dveře a okna do postele, na podlahu, do očí, uší i do pusy, až skřípal mezi zuby, už od srpna. Večer co večer jsme měli stejně jako všechny československé rodiny naladěný tranzistorák na Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu.
Za totáče byla pro lékaře jedna z mála možností, jak vycestovat do zahraničí, pomoc rozvojovým zemím. „Experti“ si pomohli jak zkušenostmi, tak platem – i když státní agentura ČSSR sebrala polovinu jejich příjmu a další daně šly Kaddáfího „džamáhíríji“. Život „v písku“ se líbil manželkám a dětem, na shánění jsme byli zvyklí a koupání v moři od května do listopadu bylo důvodem k prodlužování kontraktu. Zprávy Svobodné Evropy mě znepokojovaly – s rodinou jsme se rozhodli ukončit pobyt na podzim, ale nevěděli jsme, jakým směrem se to doma bude ubírat. Máme něco našetřeno – pro budoucí život v Československu hodně peněz, když bychom se rozhodli pro Německo či Británii, několikaletá práce vystačí na dva tři měsíce.
Jeden den uvěznili disidenty, další den redaktoři Svobodného slova podepisují petice, na Václaváku bijí lidi. Mám zavolat známé v Rakousku, kdybychom se nemohli vrátit do Prahy, jestli nás u sebe nechá? Telefon z Tripolisu je drahý a zpráva špatná, rozvedla se, má malý byt. Co bude dál s republikou? Co s námi?
Zpráva o 17. listopadu nás zastihla s vyřízenými výstupními doklady, což znamenalo tři měsíce lítání a obstarávání razítek. Na minináměstí nemocnice Al Egailat jsme si vyměňovali informace získané od příbuzných z Prahy, Bratislavy, Plzně, Trebišova. Stranická buňka v počtu tří lidí fungovala první rok s příjezdem stočlenné zdravotnické skupiny, jen co ambasáda přestala jezdit na kontroly, rozpadla se. Lakomec Josef, všemi považovaný za nejkovanějšího z kovaných členů KSČ, nás všechny po vizitě objímal, že už se brzo dočkáme svobody, a vytáhl tři lahve „rejžáku“ a deset doma uvařených piv. Jen ten, kdo osobně nalil do domorodců třicet litrů kapaček, aby získal potřebný počet lahví na domácí výrobu piva, ví, jak je to vzácný dar! Jugoslávští kolegové nás plácali po ramenou a radovali se: Když je to v ČSSR, tak to brzo bude i u nich. Indičtí doktoři zářili a letěli na poštu telefonovat do Dillí, že je tu dvacet volných míst. Z očekávaného konce nesvobody v Československu se radoval nezištný i zištný svět na více kontinentech.
Tuzexová stotřicítka bezchybně přežila písek i sluneční žár a teď se osvědčila jako náklaďák pro roky shromažďované mušle, písečné růže, oblečení z Tunisu, čaj, kávu a další nezbytnosti pro život v komunismu.
Po cestě trajektem bouřlivou nocí z Tunisu do Janova to bylo jasné – v Praze jede revoluce na plný pecky! Řítil jsem se na letních pneumatikách přes zasněžený Brennerský průsmyk a manželka ani nešpitla, že jsme přefrčeli měsíce vysněnou meku nákupů – Mnichov. Nemůžeme už ztratit ani minutu! Na Strážném pršelo, vojáčci ani nevyšli z budky. „Tati, já se bojím,“ pípla dcera Vendulka. Přejezd z Bavorska na Šumavu byl jako přejít z osvětleného pokoje do nejtemnějšího sklepa! Kdybych řekl, neboj, bude světlo, byl bych za pitomce. Ale myslel jsem si to.
Letěli jsme na Letnou. Vedle mě jásal předseda KSČ našeho OÚNZu a trhal legitimaci, pár hlav vlevo se objímal spolužák z gymnázia, vyloučený před maturitou, protože opilý stříkal intimsprejem na nápis Se SSSR na věčné časy – s profesorkou občanské nauky, co ho práskla.
Dívali jsme se na televizi a přitom vybalovali poklady, které jsme léta pracně získávali, třeba gril na špízy nebo elektrický nůž. Ze všeho se sypal saharský písek, který přinesla gibli.
A já jsem věděl, že všechno bude už jen lepší, i když určitě budeme často skřípat zuby, jako když vanula gibli.
Příběh MUDr. Františka Procházky zaznamenala Věra Kudynová
Milí čtenáři, znáte-li příběh, který by se hodil do této rubriky, prosím, napište nám na jan.muller@lidovky.cz pátek týdenní příloha Lidových novin. Výkonný ředitel: Dalibor Balšínek. Vedoucí magazínu: Jan Müller. Produkční: Ilona Šáralová. Adresa: AMC, Karla Engliše 519/11, 150 00, Praha 5. Telefony: 225 067 111, inzerce 225 063 428. Faxy: 267 098 398, inzerce 225 063 416. Internet: www.lidovky.cz, dopisy@lidovky.cz. Předplatné: 225 555 533. Tiskne: Severotisk, spol. s. r. o. Čísla Show View™© 1998 Gemstar. Magazín je prodejný jen s deníkem Lidové noviny.
