Písmena ve století nových médií vnímá většina z nás pouze jako jeden z kódů, jenž napomáhá rychlé komunikaci. Litery zbavujeme interpunkce, neklademe důraz na verzálky, nermoutí nás chyby. „Svůj rukopis, primární zaznamenávací prostředek, dnes lidé přestávají používat a uchylují se k pohotovější klávesnici počítače,“ píše v předmluvě knihy Rozhovory o písmu rukopisném Radana Lencová, absolventka VŠUP. „Počítač se stal nejen prodloužením ruky, ale také jistým prostředkem univerzálního sdělení. Tváříme se, že náš písemný projev má úroveň, ale zatím se blížíme spíše k analfabetismu - přestáváme, a tím i zapomínáme psát,“ dodává.
Svou práci o významu rukopisu, jeho vnímání, osobitosti a proměnách, ale také o funkci kaligrafie ve výtvarném umění, grafickém designu a knižní úpravě pojala jako rozhovor s 24 designéry, typografy a dalšími umělci. Průzkum doplnila ukázkovými archivními materiály (např. z pera Františka Muziky). Mezi zpovídané osobnosti, jež se na začátku rozhovoru pokaždé prezentují ručně psanou říkankou, zařadila jak klasiky tuzemské typografie a knižní úpravy (např. Jana Solperu či Josefa Týfu), tak zástupce mladší generace (Petr Babák).
Zatímco někteří umělci dnes už z různých důvodů rukopisné psaní téměř nepěstují, pro jiné je stopa tužky osobní záležitost. „Rukopis je důležitý, protože je barometrem mentálního rozpoložení. Dopisy psané rukopisně mají větší váhu osobního vztahu, ať již k osobě, nebo problému. Jsou více osobním poselstvím,“ popisuje v knize třeba grafička Clara Istlerová.
***
Rozhovory o písmu rukopisném
Radana Lencová
Vydalo nakladatelství Svět,
Praha 2007.
151 strana.
