Není divu, že když ministři financí zachraňují problémové banky, ale bankéři si nadále vyplácejí pohádkové odměny, hněv voličů se stupňuje. Pro otrlého pozorovatele není ani překvapením, když politici označují tyto odměny za jednu z hlavních příčin současné finanční krize a hledají způsob jejich omezení. Je však na pováženou, když tuto reakci zdůvodňují potřebami dohledu nad finančními institucemi, či dokonce touhou předejít budoucím krizím. Omezování odměn totiž není vhodným dohledovým nástrojem. Důsledky takových pravidel, vejdou-li v platnost, by mohly daňového poplatníka nepříjemně překvapit.
Zdánlivě je situace jednoduchá. Vysoké bonusy motivovaly bankéře k přijímání nadměrných rizik, jež na dnešních komplikovaných trzích plných složitých produktů nebyly ani dohledové orgány ani nikdo jiný schopny rozpoznat. Naplnění těchto rizik pak vedlo ke krizi, přičemž bankéři zprivatizovali zisky a zestátnili ztráty, které musel pokrýt daňový poplatník. Nechcemeli situaci opakovat, je třeba odměny bankéřům regulovat.
Kdyby byla situace tak jednoduchá, nedalo by se o nutnosti zařadit regulaci odměn do zákonných norem a nástrojů dohledových institucí pochybovat. Věc je ale složitější.
Naše země má s regulací odměn bankéřů bohatou zkušenost. Nezapomeňme, že až do privatizace českých bank byly odměny bankéřů ve velkých státních institucích určovány státem. Oficiální odměny proto nebyly v porovnání s jinými institucemi nijak vysoké. Pohled na úvěrová portfolia a kvalitu činnosti těchto bank ovšem vábný nebyl. A mohl-li by si český daňový poplatník za trochu více své závisti vůči platům bankéřů odpustit úhradu části nákladů, které bylo třeba na sanaci sektoru vynaložit, určitě by to dobře zvážil.
Je zřejmé, že kombinace stresu a často nudné a pozornost vůči detailu vyžadující práce, kterou nabízí bankovnictví, přitahuje zájemce díky možnosti dosáhnout velmi nadprůměrných odměn. Ti nejlepší generují podstatnou část zisků a očekávají za to odpovídající protiplnění. Pokud se ho nedočkají, buď odejdou, nebo, v horším případě, manažerské pozice využijí způsobem pro banku (i daňového poplatníka) velmi neoptimálním.
Není pravda, že krizi nešlo předvídat. Existují instituce, které rizika vývoje rozeznaly (např. BIS ve Švýcarsku) a např. španělský dohled investice do rizikových produktů bankám navzdory jejich křiku prostě zakázal.
O pochybné kvalitě úvěrových portfolií stojících za mnoha toxickými aktivy se informace daly už před krizí získat i zdarma na internetu. Málokoho však zajímaly, neboť všichni „jeli na vlně“. Dohledové instituce neselhaly proto, že informace neměly, ale proto, že je ignorovaly, mj. v důsledku tlaků „svých“ domácích finančních institucí. Ty totiž argumentovaly, že pro udržení konkurence musí „na vlně jet taky“. Jen skutečně nezávislé dohledy nepodlehly.
Regulace odměn přinese velká rizika. U těch dohledů, které selhaly v důsledku konfliktu zájmů, se rozšířením o další „citlivé“ pravomoci tento konflikt ještě prohloubí. Současně vzroste nebezpečí, že akcionáři bank se budou v případě jejich pádů domáhat odškodnění s tím, že za jejich chování nemohou být odpovědni, neboť odměny manažerům určoval někdo jiný.
Debata o regulaci odměn manažerů bank bohužel odvádí pozornost od skutečných příčin finanční krize i od opatření, jež by mohla pravděpodobnost jejího opakování snížit. Přináší však rizika a prohlubuje konflikt zájmů přenášením odpovědnosti z akcionářů na stát. Přidá navíc do portfolia dohledů nástroj, který dohledy neumějí dobře využívat. Ostatně existuje řada jiných regulovaných odvětví, není mi ale známo, že by v nich byly regulovány mzdy managementu.
***
Není pravda, že krizi nešlo předvídat. Existují instituce, které rizika vývoje rozeznaly
O autorovi| MIROSLAV SINGER, Autor je viceguvernérem České národní banky
