Čtvrtek 26. května 2022, svátek má Filip
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Plachý dravec a jeho lidé

Česko

Viktor Kolář, legendární „městský fotograf“, právě vydává svou zřejmě životní knihu. Skvěle vypravenou publikaci s jediným možným názvem Viktor Kolář: Ostrava tvoří 146 černobílých fotografií města a jeho obyvatel z let 1959-2005.

Knihu šťastně uvádí podstatný, ovšemže „ostravský“ esej Jana Balabána a loňský, mnohé z principů tvorby fotografického mistra osvětlující rozhovor Petra Volfa.

Nenápadný chodec, jak Viktora Koláře nazývá Balabán, svým městem prochází třicet let. I dnes, kdy fotografy zaručeně poznáte, neboť jim kolem krku většinou plandá pár fotoaparátů, na hlavě kšiltovka, vestička s kapsičkami tvoří doplněk uniformy a celé ty postavy volají: Haló, zvěčním tě na pár minut v barevném médiu!, Viktor Kolář svým územím prochází naopak nepoznán.

Sporý chlapík v tričku či bundě dokonale splývá s okolím, je to lovec, snad plachý dravec trpělivě čekající na svou chvíli. Fotoaparát ukrývá nejčastěji v kapse. „Nemohl bych kameru veřejně ukazovat. Chci být nenápadný, protože nejsem k mání, jsem bytostně soukromá osoba. Kameru vezmu do ruky jenom tehdy, když cítím, že scéna nazrála k fotografování,“ svěřuje své krédo v knižním rozhovoru.

Soukromí. Osobní rytmus. Budování vlastní identity, neustálý boj o obnovení vlastních vnitřních zdrojů, opravdovost, niternost, úcta k těm, které fotografuje, to jsou zřejmě některé z těch nesnadno popsatelných mechanismů, díky kterým vznikají Kolářovy fascinující fotografie. Něco je tu profese, neboť „řemeslo nesmí chřadnout“, něco vyladění, které dovoluje nechat se zcela pohltit tou šťastnou vteřinou, kdy se cvaknutím spoušti fotografie prostě uděje. A těch třicet let práce nepřekryla rutina. „Čekám na momenty empatického vnímání, během nichž svět objímám navzdory tomu, že není přátelský a už vůbec ne ideální. Je to tajemství propojení s kosmem, takže člověk v lidech nevidí cizince - jsou to pro něj bratři a sestry ve stejném údělu.“ Přestože Kolářovy fotografie jsou svým nábojem jinde než sociálně kritické dokumenty či nesčetné záběry beroucí Ostravu jako kuriozitu, vybočení, jako „černou díru střední Evropy“ a její obyvatele jako „exotické barevné domorodce“, jak píše snad s trochou trpkosti Jan Balabán, je nepopiratelné, že i ty fotografie, na nichž jsou lidé plni naděje, dychtivosti či snad vnitřního světla, vznikaly v neutěšeném, velice drsném prostředí jakoby nepřetržitě rozrývaného a zraňovaného města.

Jizvy tváří, jizvy zdí Viktor Kolář fotografuje Ostravu od padesátých let. Hrají tu tedy všechny ty těžní věže, haldy, výsypky, plynojemy, devastované hřbitovy a celé vsi, rybníčky mrtvé, černé vody, třaskavá směsice letité špíny a chemie, město se skládá z rozšklebených podchodů, zdi se zdají být zjizvené stejnými ranami jako obličeje dělnických frajerů, cikánů a periferijních psanců, své místo tu mají i opuštění, polodivocí psi, je to ta Ostrava - Klondajk.

Kolář zachycoval proměny města, které v republice nemá obdoby, stopoval křižovatku velikého míšení, vždyť fabriky a doly tu příslibem práce, byť jakkoli tvrdé, nasávaly dříče a jejich rodiny z Ukrajiny, Haliče, Slovenska, Polska po tisícovkách... Ostrava, původně malá vesnička, ze které megapoli 19. století udělaly peníze Rothschildů a Gutmannů, investované do těžby, byla ovšem během dekád, kdy se po jejích ulicích potuloval Viktor Kolář, už tavicím kotlem průmyslového města. Ač působilo tak divoce a neurvale, poskytovalo svým obyvatelům základní jistoty, co víc, komunismus spatřoval v hornících elitu, prototyp socialistického občana. A za sociální jistoty, peníze a další výhody chtěli vládci po obyvatelích Ostravy - všechno. A tohle Kolář dokázal také vyfotit.

Ti muži svírají v rukách uvyklých držet spíš šroubovák, sbíječku či půllitr křehká mávátka poněkud rozpačitě. Se studem? Ale mají je v rukou všichni, celá parta, nikdo nesmí vyčuhovat. Jde o nějaký ten První máj, slavnost osvobození Rudou armádou nebo (je rok 1977) třeba o odsouzení rozvratníků z Charty 77? To je docela lhostejné, ale těžko někde jinde spatříte tak naléhavou studii ponížení socialistického muže, nežli právě na záběru, kde tihle chlapíci hlídkují, či se snad ulejvají před typicky ohyzdným panelákem s vlaječkami.

Dá se snad říci, že i toto ponížení fotograf sdílí, a pokud ne, dokáže ho samozřejmě vycítit. Ať už fotí opilce, staré lidi, kterým zůstala ve tváři jen vzpomínka na dřinu, prostě outsidery, lidi všelijak zmrzačené, vždy je tam jakýsi niterný vhled, sdílení. On jimi nepohrdá, nedokáže se vysmát ani funkcionářům či vojákům, kteří to kruté město - mašinu, udržují v chodu. Na Kolářových fotografiích není ani stopy po ironii, po odsouzení, on neburcuje, nevolá po nápravě. Spíše jako by byl v pokorném usebrání vděčný, že může být svědkem tak proklatě závažné věci, jakou je každodenní život.

Soustředěný lov Jiná fotografie. Mladá žena ve vlaku a muž v policajtském kožeňáku, mimoděk zírající na její prs. Fotka se podařila v dubnu 1968 a jako by to byl symbol. Ten chlap tvrdých rysů s rádiovkou se tu střetává s něčím, co přichází, svěžestí a la Marylin Monroe. „Byla to už doba, kdy jsem na takové okamžiky začínal vědomě čekat,“ řekl Kolář v rozhovoru s Jiřím Cieslarem speciálně o této fotografii. Přišla ale invaze a fotograf zvolil odchod do Kanady.

Pohled ze dna Připomeňme, že v emigraci se Kolářovi jako fotografovi dařilo, spolupracoval s takovými magnáty světové fotografie, jako byli Cornell Capa či William Ewing. O jeho práce se ucházely proslulé galerie. Po čtyřech letech se ale rozhodl k návratu. „Nechtěl jsem se stát hvězdou, o to mi nešlo. Bylo mi přes třicet, dospěl jsem, našel svou vnitřní svobodu, Kanada byla krásná. Ale já věděl, že se musím vrátit, protože jsem pochopil, co chci dělat,“ řekl Kolář ve výstavní síni Mánes u příležitosti vydání knihy.

Jako emigrant byl odsouzen a padl téměř na dno. Práce? Vykládal z vagonů železné špalky. Byla to těžká a nebezpečná dřina. „Musel jsem vydržet, neměl jsem jinou možnost.“ Kvůli podmínce nad ním visela hrozba kriminálu. „Kdybych zanedbal práci, něco řekl nebo vyfotil něco nepatřičného, mohl jsem jít sedět.“

To, co pro Viktora Koláře mělo být trestem, ale dokázal využít. Nefotografoval „svoje lidi“ a prostředí jako reportér hledající téma. Ne, on zaznamenával důvěrně známé stěny svého domova. Do kterého se ovšem navrátil. A snad kvůli rokům svobody v Kanadě získal potřebný odstup a svou Ostravu poprvé doopravdy uviděl. To, co bylo pro domorodce obyčejné, pro něj mělo znepokojivou krásu. A tu vidí dodnes a dokáže ji ve svých fotografiích předat.

***

KNIHA TÝDNE

Ostrava Viktor Kolář Kant, 2O10, 202 stran

O autorovi| Jáchym Topol, redaktor LN

Autor:

V předdůchodu si odpočinu a pak se uvidí. Možnost, o které se moc neví

Premium Má do penze pět let a je v předdůchodu na tři roky. Na víc totiž nemá naspořeno. Že to nejde? Ale ano. Legislativa to...

Mami, ty se uzdravíš! Jana Vránová o synově cestě do NHL i boji s rakovinou

Premium Před sedmi lety si prožila peklo. Bojovala s rakovinou lymfatických uzlin a nevěděla, jak to synovi, hrajícímu tehdy...

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...