Kosmické sondy ukazují, že povrch našich nejbližších sousedů v kosmu je pokryt množstvím kráterů. Většinou vznikly po dopadu menších i větších těles - meteoroidů a planetek. I když většina z nich pochází z doby před více než třemi a půl miliardami let, ostré obrysy mnohých kráterů naznačují, že vznikly poměrně nedávno.
Nebezpečná tisícovka Podobné šrámy lze nalézt i na Zemi. Nejznámější je zřejmě Barringerův meteorický kráter v Arizoně. Podle radioizotopového datování vznikl před 49 tisíci lety dopadem železoniklového meteoroidu o průměru asi 50 metrů. Třením o vzduch se rozžhavil, takže asi polovina z počáteční hmotnosti 300 tisíc tun se vypařila. Energie nárazu vyhloubila kráter o průměru 1,2 km a hloubce asi 170 metrů.
Meteorických kráterů dnes známe téměř dvě stovky. Populární je případ Tunguzského meteoritu, který zasáhl Sibiř v roce 1908. Tenkrát sice nezanechal na povrchu žádný kráter, protože explodoval vysoko ve vzduchu, ale tlaková vlna zpustošila tajgu v širokém okolí. Většina odborníků se přiklání k názoru, že šlo nejspíše o jádro malé komety o průměru několika desítek metrů.
V obou případech šlo o relativně malá tělesa, která i tak způsobila značné škody. Sluneční soustavou se však pohybuje množství planetek, jejichž rozměry dosahují desítek až stovek kilometrů. Mnohé z nich se přibližují nebezpečně blízko k naší planetě, a představují tak stálou hrozbu. Z dávné geologické historie Země známe případ pádu planetky o průměru kolem 10 kilometrů, která zasáhla poloostrov Yucatan přibližně před 65,5 milionu let. Někteří vědci tuto kosmickou katastrofu spojují s vymřením velkých ještěrů - dinosaurů. Podobný případ v současnosti by mohl znamenat konec lidské civilizace. Proto v posledních desetiletích vyhledává planetky celá řada observatoří, kde počítačem řízené dalekohledy automaticky registrují tato malá tělesa. Do konce října letošního roku jich už astronomové odhalili ve sluneční soustavě 349 581. Necelá tisícovka (998) patří mezi potenciálně nebezpečné.
Jak bychom se proti nim měli nejlépe chránit? I když existují úvahy o jejich rozbití raketou s atomovou hlavicí, nevíme, zda by to nezpůsobilo více škody než užitku. Z jednoho tělesa by totiž mohla vzniknout sprška menších úlomků, které by Zemi zasáhly jako šrapnel. Uvažuje se také o použití raketových motorů, které by planetku vychýlily z kolizní dráhy. Ale příprava planetární obrany by trvala nejméně několik měsíců, nebo spíše roků.
Zatím se podařilo jen v jediném případě zpozorovat miniaturní planetku, ještě než se srazila se Zemí. Ale objev přišel jen den před tím, než objekt označený 2008 TC3 vstoupil v úterý 7. října 2008 do zemské atmosféry nad severním Súdánem. Těleso jen tři až pět metrů velké ve výši 37 km beze škody explodovalo. Na zemský povrch nic nedopadlo. Astronomové odhadují, že takto velké meteory zasahují Zemi třikrát až čtyřikrát do roka. Komety nám čas nedají Jinou situaci představuje případ planetky Apophis o průměru 300 až 400 metrů, objevené 19. června 2004. Z počátečních měření dráhy vycházela skoro tříprocentní pravděpodobnost, že by mohla v roce 2029 zasáhnout Zemi, ale další přesná astronomická pozorování to brzy vyvrátila. Stále však existuje možnost, že by se s námi mohla srazit v roce 2036. Proto ji astronomové nepouštějí ze zřetele.
Mnohem nebezpečnější jsou komety, zejména ty, které přicházejí ze vzdálených částí sluneční soustavy, z tzv. Oortova oblaku komet. V jejich případě nelze počítat s tak dlouhou dobou včasného varování. Nebezpečí číhá také v oběhu sluneční soustavy kolem středu Mléčné dráhy. Zhruba každých 40 milionů let se Slunce dostává do oblastí, kde se nachází hodně hvězd. Jejich gravitační přitažlivost by mohla narušit Oortův oblak a ten by mohl vyslat směrem ke Slunci velké množství komet. Tím by se značně zvýšila i pravděpodobnost zásahu Země.
Vesmír nám strojí úklady, mnohé netušené. Patří k nim třeba exploze supernov v naší blízkosti nebo průlety všepohlcujících černých děr sluneční soustavou. Doufejme však, že lidstvo všem těmto katastrofám unikne.
***
Ohrožení
Pohled na povrch Měsíce ukázal, že je doslova „pod kosmickou palbou“. Tisíce kráterů představují stopy po dopadech asteroidů.
Barringerův kráter nelze přehlédnout. Zemský povrch je ale posetý mnoha dalšími stopami dávných explozí. Dopad Tunguzského asteroidu na Sibiři v roce 1908 srovnal se zemí velké plochy lesa.
Vědci dlouho přemýšleli, jak vzniká gama záření. Tým Briana Boyleho zjistil, že se uvolňuje při zrození černé díry, po výbuchu supernovy.
Jupiter, největší planeta sluneční soustavy, přitahuje mnoho asteroidů, a ty se proto vyhýbají Zemi.
Černá díra v akci. Cokoli se přiblíží do jejího dosahu, je zničeno. To může ohrozit celou sluneční soustavu.
Stopy kosmické kanonády však můžeme najít i na Zemi. Barringerův kráter o průměru přes kilometr vznikl v Arizoně před 49 tisíci let. Podle geologa Jeffa Wynna se tato exploze může opakovat.
Černou díru vyzradí světlo. Když prolétá vůči Zemi před vzdálenější hvězdou, deformuje světlo hvězdy a tím se může prozradit.
Kdyby se černá díra přiblížila k naší sluneční soustavě, stal by se její obětí hned po kometách obří Jupiter.
O autorovi| ANTONÍN VÍTEK, Autor je odborníkem na kosmonautiku z Akademie věd ČR
