Vědecká komunita se dnes už víceméně shoduje na tom, že ke globálnímu oteplování přispívá člověk. Vlivem jeho činnosti v atmosféře přibývají skleníkové plyny. Hledají se proto nejrůznější způsoby, jak jejich množství snížit.
V posledních letech se objevil nápad hnojit mořský plankton, aby více rostl. Rostlinný plankton totiž pohlcuje oxid uhličitý. Autoři této myšlenky tvrdí, že odumřelý plankton klesá ke dnu, kde se usazuje, takže se skleníkový plyn na dlouhá léta „schová“ pod hladinou. Kritici ale poukazují na nízkou účinnost této metody, a především na riziko poškození celého ekosystému moře.
Kalifornská společnost Planktos letos zahájila asi 550 kilometrů od Galapág první ze série šesti pokusů. Má v plánu nasypat do oceánu 50 tun jemně namletého železitého nerostu hematitu. Železo je jednou ze základních živin planktonu. „Plankton váže polovinu veškerého uhlíku, který se ročně pohltí z atmosféry. Když podpoříme jeho růst, může ho vázat ještě víc,“ tvrdí Russ George, šéf Planktosu, na stránkách časopisu New Scientist.
Nadace Charlese Darwina se sídlem na Galapágách ale považuje firmu za „nezvaného hosta“ a upozorňuje na možné negativní dopady experimentů. Podobný názor má také český odborník docent Ondřej Prášil z oddělení fotosyntézy Mikrobiologického ústavu AV ČR v Třeboni. Podle jeho slov nepovažují odborníci specializovaní na biologii oceánů hnojení moře za vhodný způsob boje proti klimatickým změnám.
„Především panují vážné obavy, že se zásadně změní fungování a složení rozsáhlých oceánských biosystémů. Změní se druhové složení mikrobů v moři a zvýší se produkce oxidu dusného, který je mnohem horším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Ze dna se může začít do atmosféry uvolňovat metan, který je také skleníkovým plynem. Místo užitku by vznikla jen větší škoda,“ varuje docent Prášil.
Skleníkové plyny jako dobrý byznys
Poprvé se myšlenka hnojit oceány objevila počátkem 90. let minulého století. Od té doby se ozývají i varovné hlasy, přesto experimenty pokračují. V tropických oblastech je nejlepším hnojivem pro plankton železo, zatímco v mírném pásu fungují účinněji dusíkatá hnojiva. „Záleží na tom, která látka, respektive její nedostatek, v dané oblasti omezuje růst planktonu. V tropech a v jižním oceánu kolem Antarktidy to často bývá železo, které se do mořské vody dostává jen spadem prachu z atmosféry,“ vysvětluje příčiny český odborník. Dusík pak limituje růst planktonu tam, kde je železa dostatek. Pokusy s dusíkatým hnojivem plánuje australská Společnost pro výživu oceánů u Filipín. Chce do oceánu vypustit 1000 tun močoviny, která podpoří růst planktonu. Vedle pohlcování oxidu uhličitého argumentuje šéf společnosti Ian Jones také tím, že hojnější plankton zvýší stavy ryb, které se jím živí. Hnojením moře chce tedy podle svých slov bojovat proti chudobě filipínských rybářů.
Kritici ale upozorňují, že komerčním firmám nejde o záchranu životního prostředí ani chudých Filipínců. „Nejsou to vědecké, nýbrž ryze komerční projekty. Snaží se ukousnout co největší krajíc ze vzkvétajícího obchodu založeného na boji se skleníkovými plyny,“ tvrdí Philip Boyd z Národního ústavu pro výzkum vody a atmosféry v Dunedinu na Novém Zélandu. „Tyto firmy si představují oceán jako jednoduchý a snadno předvídatelný systém, se kterým můžeme snadno manipulovat, což ovšem není pravda,“ pokračuje Boyd. Například společnost Planktos už plánuje, že svoji metodu nabídne Evropské unii a australské vládě jako nástroj pro boj s oteplováním.
Mizivá účinnost
Optimisté poukazují na to, že kromě pohlcování CO2 dokážou některé druhy řas produkovat plyny podporující vznik mraků, jež odrážejí sluneční záření. „To je sice pravda, ale zároveň mohou vznikat i plyny s nežádoucími účinky. Například se prokázalo, že po hnojení železem prudce vzrostla produkce methylbromidu, který narušuje ozonovou vrstvu. Stouplo také množství uhlovodíku izoprenu, který může vytvářet skleníkové plyny,“ podotýká docent Prášil. Dalším výrazným problémem je nízká účinnost celé metody. „Teoreticky může přidání jednoho gramu železa vést k zachycení až jedné tuny uhlíku. Reálné množství se ale pohybuje jen okolo 10 kilogramů vázaného uhlíku na gram železa. To významně snižuje možnost praktického využití hnojení planktonu i jeho ekonomickou návratnost,“ vypočítává docent Prášil. U dusíku je účinnost oproti železu ještě o dva řády nižší. Kromě toho celý nápad se zadržováním uhlíku planktonem podrývá skutečnost, že dříve nebo později se stejně vrátí do oběhu. „Většina uhlíku zachyceného v řasách a planktonu slouží jako zdroj potravy ostatním mořským organismům. Dýcháním se vrátí do atmosféry poměrně rychle, během dnů až týdnů,“ upozorňuje docent Prášil. Malé množství planktonu, řádově procenta, mizí v hloubkách oceánů, kde se nakonec rozpustí ve vodě. Ale i tento uhlík se vlivem proudění vody vrací na povrch a uvolňuje se zpět do atmosféry. „Ve formě usazenin na mořském dně se dlouhodobě - z lidského pohledu natrvalo - usazuje opravdu jen malý zlomek uhlíku,“ říká odborník. „Podle výsledků expedic, kterých se zúčastnil i Michal Koblížek z naší laboratoře, by k zachycení třetiny množství uhlíku produkovaného lidstvem bylo třeba pohnojit zhruba jednu miliardu km2 plochy oceánu. To je, doufám, jasným důkazem nesmyslnosti a nereálnosti tohoto podnikání,“ poznamenává docent Prášil. Zároveň navrhuje, že by se firmy, které chtějí investovat do výzkumu řas coby pomocníka proti globálnímu oteplení, mohly vrhnout do trochu jiné oblasti: „Řasy by se mohly stát vhodným zdrojem biopaliv, tedy obnovitelné energie. Místo jejich hnojení v mořích tedy navrhuji jejich intenzivní kultivaci. Tady je prostoru pro inovace a podnikání dost,“ uzavírá český expert.
OBRÁZEK
Pomoc přehřáté Zemi, nebo cesta do pekel?
Několik firem přišlo s myšlenkou hnojit mořský plankton, který umí pohlcovat skleníkový plyn oxid uhličitý. Zkoušejí do oceánu sypat železité horniny a soli nebo dusíkatá hnojiva. Vědci ale upozorňují, že tyto projekty vážně ohrožují mořský ekosystém. u hladiny je voda s nízkým obsahem živin
Pumpa poháněná vlnami
Plankton by se mohl hnojit pomocí pump, které by z hlubin oceánu čerpaly vodu bohatou na živiny. Firma Atmocean navrhla systém rour s jednosměrným ventilem, které by k čerpání využívaly vzdouvající se hladinu moře. Aby měl ale projekt smysl, musely by se v moři nainstalovat miliony takových pump.
Úložiště CO2 na mořském dně
Autoři projektů tvrdí, že odumřelý plankton klesá i s oxidem uhličitým na mořské dno, kde zůstane po staletí. Dosavadní pokusy ale ukazují, že se takto uloží jen mizivé procento uhlíku. Podmínky na Havaji a v Severozápadním Pacifiku, kde pokusy probíhaly, se trochu liší, ale výsledek byl podobný.
Rostlinný plankton pohlcuje skleníkový plyn oxid uhličitý
Méně než pět procent planktonu klesne až na dno
Plankton, který klesl až ke dnu, zde zůstane po staletí, ale rozkládají ho mikroby. Uvolňování uhlíku opět závisí na mořských proudech.
studenější voda s vyšším obsahem živin je nasátá dovnitř roury a vytlačena vzhůru
plankton pohnojený železem nebo dusíkem klesá ke dnu
Část planktonu sežerou ryby a další mořští živočichové. Dýcháním vrátí uhlík do oběhu během několika dní až týdnů.
20 až 50 procent planktonu klesne do oblasti, kam nedopadá světlo.
Rostlinný plankton je spásán živočišným planktonem a rozkládán mikroby. Uhlík zde může zůstat několik desítek let, záleží na mořských proudech.
