Zarazilo vás někdy při listování ceníkem telefonních služeb, že volání do USA nebo do Číny je citelně levnější než zavolat kamarádovi na český mobil v jiné než té vaší síti?
Možná ano. To kouzlo se jmenuje propojovací poplatky a na paškál si je nedávno vzala Evropská komise, když se o jejich výši otřela ústy eurokomisařky Vivian Redingové. Prý s nimi bude potřeba něco udělat, protože jsou příliš vysoké.
Na to evropští operátoři zareagovali apokalyptickými vizemi placení za příchozí hovory. Články o tom, že „budeme trestáni za přijatý hovor“, nás děsily i ze stránek seriózních novin. Bylo to dobře odvedené PR, na které paní Redingová reagovala lakonicky komentářem, že „je připravena akceptovat, že odvětví změní svůj dlouhodobě používaný obchodní model“.
Ano, je třeba říci, že platit příchozí hovory by oproti vší selské logice bylo opravdu výhodnější. Proč, to se pokusím vysvětlit.
První „důkaz“ pro je společný nesouhlas operátorů.
Pokračování na straně 8
Dokončení ze strany 1
Jejich takto nerozdílná prohlášení se v historii vyskytovala vždy, když bylo třeba zákazníka oblafnout, protože finanční zájmy operátora jsou již z principu protichůdné se zájmy koncového uživatele. Pamatujete nervozitu kolem unijní regulace cen roamingových poplatků? Pro zvídavější čtenáře podáme ještě dva exaktnější důkazy: jeden matematický a druhý ekonomický. Podívejme se na to, jaká je situace dnes. Mějme standardizovaný propojovací poplatek za příchozí hovor do mobilní sítě 3 koruny za minutu. Mějme cenu za volání do cizí sítě 4,5 koruny za minutu a mějme cenu za volání ve vlastní síti 1 korunu za minutu. Pokud se neplatí příchozí hovor, stojí volání 4,5 koruny za minutu, celou cenu platí volající a 3 koruny dostane operátor, v jehož síti hovor končí, 1,5 koruny dostane operátor, z jehož sítě je voláno. Služba tedy stojí 4,5 koruny. Nyní pokud se platí příchozí hovor. Volající platí 1 korunu za volání ve své síti, pak 0,5 koruny za spojení do cizí sítě (na účtu to má za jednu cenu jako „volání do cizí sítě v ČR“) a volaný platí příchozí hovor 1 korunu. Součet 2,5 koruny. Úspora 2 koruny, tedy o 45 procent méně. Teď už asi chápete, jakým kouzlem se volá do Číny za 1,8 koruny za minutu, zatímco na mobil v jiné české mobilní síti za pětikačku. Podíváme se na to ještě ekonomicky. Propojovací poplatky jsou stanovené administrativně. Jde o náklady na službu a přiměřený zisk, přičemž náklady si stanovují operátoři za dozoru regulátora. Proč stojí velkoobchodní propojovací poplatek trojnásobek maloobchodní ceny volání ve vlastní síti, by regulátor a operátoři vysvětlovali laikovi obtížně. Účinná zbraň Asi vás napadlo, že to je šílená konspirační teorie. Operátoři přece nemají důvod uměle stanovovat vysoké ceny. Ale mají. Propojovací poplatek je účinná zbraň oligopolních operátorů, jak „regulovat“ situaci na trhu ve svůj prospěch. Pokud jste totiž alternativní operátor, lhostejno zda pevno- či mobilolinkový, budou vaši zákazníci chtít volat především do sítí oligopolistů, kteří ovládají úhrnem majoritu trhu, a tedy i linek, na něž lidé chtějí volat. Příklad: poměr Vodafone versus T-Mobile plus Eurotel (mobilní část O2) je dnes zhruba 80 procent ku 20 procentům. Vodafone nemůže snížit cenu za volání, pokud by cenu nerozdělil na volání ve vlastní a cizí síti, protože tři koruny za propojení musí platit za zhruba 80 procent volání. Cenu může snížit o desetníky, ale pod tři koruny se těžko vejde, protože by okamžitě na většině hovorů začal prodělávat. Operátoři tímto účinně nastavují minimální cenu, za kterou jsou jejich konkurenti schopni prodávat, a zajišťují, že cena konkurenta nebude dost nízká na to, aby se lidem vyplatilo houfně operátora měnit. Kvůli desetníkům uteče málokdo, kvůli dvěma korunám za minutu hovoru by odliv zákazníků narostl. Model placení příchozích hovorů nastoluje rovné podmínky a především konkurenci. Zákazník by věděl, že za příchozí hovor vždy musí zaplatit, tedy platí tu část nákladů, které jeho mobilní operátor má za ukončení mobilního hovoru ve své síti. Operátorovi by se najednou těžko vysvětlovalo, proč při volání ve vlastní síti účtuje za příchozí hovor kačku a za příchozí hovor z jiné sítě kačky tři, jak je to dnes běžné, když zákazník tyto platby nevidí na účtu rozepsané. O výši propojovacích poplatků by neměla rozhodovat dohoda regulátora a oligopolních hráčů na trhu, ale poptávka a nabídka, tedy zákazníci. Dlužno dodat, že tato změna má ještě aspekt sociální. V Evropě prostě nejsme na placení příchozích hovorů zvyklí a operátoři toho ve své kampani umně využili. V zemích, kde se tento model používá, platí zhruba tato pravidla: poplatek za příchozí hovor je vždy stejný a velmi malý, bývá také součástí volných minut. Jsou zakázány marketingové hovory na mobily, v Česku dost obvyklé. A lidé více uvažují, než přijmou hovor. Na nic z toho nejsme zvyklí. Jestli jste se teď nervózně orosili z toho, že budete platit za příchozí hovory, snad vás uklidní, že celá věc je jenom obvyklým tanečkem, jaký se pravidelně mezi Evropskou komisí a operátory opakuje. Je téměř jisté, že operátoři nenechají situaci dojít až k regulaci a sami „náhle zjistí“, že je již možné propojovací poplatky snížit. Tak jako náhle zvládli snížit ceny roamingu, které platily prakticky beze změn po desetiletku. A o tom celá ta tahanice je.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Patrick Zandl, podnikatel v oboru mobilních komunikací a publicista
