Je úterý, 8. květen 1945. V centru Londýna se tísní přes milion lidí v atmosféře těžko popsatelného očekávání. Z věže odbíjí Big Ben a z amplionů promlouvá Winston Churchill. „Toto je vaše vítězství, vítězství svobody v každé zemi. V celé naší historii jsme nespatřili významnější den, než je tento!“ zní slova muže, jehož hlas provázel a povzbuzoval Brity i národy z nacisty okupovaných zemí celých pět let. Je konec války v Evropě. Den vítězství.
Na Trafalgarském náměstí, v epicentru oslav, se radovala i Eva Kalinová. „Pocit, který pořád ještě fyzicky vnímám, je, jako bych se nohama ani nedotýkala země. Ten vlnící se dav mne přímo nesl. Po Churchillových slovech vybuchl gejzír nadšení. Neznámí lidé se objímali, brali se za ruce, smáli se i plakali štěstím. Připadala jsem si uprostřed toho rozjásaného Londýna jako v srdci obrovské rodiny,“ vzpomíná s odstupem třiašedesáti roků drobná, usměvavá žena se zvídavými plamínky v očích. Rodačka zMístku na Moravě slaví v těchto dnech 95. narozeniny. Je 30. duben 1939. Na pražském Masarykově nádraží se loučí mladá úřednice Eva Kalinová se svou maminkou. Zemi ovládl hákový kříž, židovský původ nenabízí naději. Čeká ji cesta skrytá za jménem Černá růže. „Byly nás víc než tři stovky. Lékaři, právníci, vysokoškoláci, umělci, ne jen Židé. Cílem měla být Palestina. Právě tam nám dva slovenští obchodníci, kteří cestu organizovali a měli sídlo v pasáži Černá růže v Praze Na Příkopech, slíbili úkryt před Hitlerem,“ vysvětluje cíl i název utajeného transportu. Jenže situace se měnila každým dnem. Velká Británie, mandátně ovládající palestinské území, ve snaze naklonit si Araby ve schylující se válce ustoupila jejich tlaku a zavázala se omezit další židovskou imigraci do Palestiny. Cesta s Černou růží tak krátce po svém vykročení ztratila směr. „Myslím, že nás její organizátoři nakonec chtěli nechat na nějakém pustém ostrově Středozemního moře a jet si pak do Paříže pro peníze, které tam měli za tuhle službu inkasovat. To jim ale nakonec nevyšlo,“ uvažuje Eva Kalinová. Deník, který si vedla od prvního dne této zvláštní pouti, je dodnes jediným svědectvím o Černé růži.
Citrony místo lidí
Vlaku s uprchlíky se podařilo projet do Vídně, kde pasažéři přesedli na domluvený výletní parník, a s ním pak po Dunaji až k rumunskému přístavu Sulina u Černého moře. „Tam už nás střežili s namířenými puškami, aby nikdo neopustil vymezený koridor. Začali jsme vnímat trpkou skutečnost, že jsme a budeme nežádoucí,“ vypráví Eva Kalinová. „O to víc nás to ale semklo. Každý večer jsme seděli na palubě, zpívali písničky Ježka, Voskovce aWericha a cítili se chvilku jako zpátky doma.“ Po pár týdnech v Sulině přišel povel, že loď pro další cestu je připravena. „Byla to nevelká loď, jmenovala se Frossula a plula pod panamskou vlajkou. Osádku měla řeckou, složenou ovšem z bývalých kriminálníků. Údajně patřila řeckému rejdaři Onassisovi, ale o žádný luxus tedy nešlo. Úzké dřevěné palandy v trupu lodi, batoh místo polštáře a podpalubí plné krys. Blízko tureckých vod nás pak kapitán šokoval oznámením, že jsme úředně deklarováni jako náklad citronů. Pokud přijde povel, máme se ukrýt v podpalubí, jinak prý můžeme být ostřelováni či bombardováni. V podpalubí jsme propluli v noci kolem osvětleného Cařihradu, pak Marmarské moře, Egejské moře. Tady nás sice zaměřily letouny britské RAF, ale jejich piloti nezaútočili, i když – jak jsem přesvědčena – věděli, že na lodi nejsou bedny citronů, ale uprchlíci. Jen kroužili kolem a sledovali naši trasu.“
Bez cíle
Pouť po Středozemním moři se stávala bezvýchodnou. Týdny plavby bez jediné zastávky. Po dvou měsících došly potraviny, voda, docházelo i palivo k pohonu motorů. Frossule se sice podařilo poprvé zakotvit v libyjském Tripolisu, kde posádka nějaké zásoby opatřila, ale pak loď násilím vyhnaly vojenské čluny. O imigranty nikdo nestál. Napětí rostlo i na lodi; námořníci se odmítali s pasažéry o nepatrné zásoby dělit. „Když pak zamoření lodi krysami bylo takové, že prakticky nemohla pokračovat v cestě, propukly nemoci a krvácení jedné z žen přímo ohrožovalo její život, povedlo se nouzově přistát v Libanonu a vzali nás do karantény v Bejrútu, do tábora pro poutníky zMekky do Mediny. Zdrželi jsme se několik týdnů, během nichž sem začala proudit materiální i finanční pomoc od židovských organizací z celého světa – zjistili jsme tak, že naše putování sleduje imezinárodní veřejnost. Pak jsme ale na nátlak guvernéra museli znovu na moře. Z už nepoužitelné Frossuly, kde navíc mezitím došlo mezi námořníky k vraždě a posádka uprchla, jsme v noci za dramatických okolností byli nuceni ilegálně přestoupit na jinou náhodně projíždějící loď Tiger Hill, která vezla uprchlíky z Polska. Byla ještě zuboženější než Frossula a potkal mě tu ten nejhorší zážitek. Při dalším zoufalém pokusu přistát tentokrát v Palestině jsme totiž byli ostřelováni z pobřežních člunů. Ležela jsem nemocná v horečkách schována za kotevním blokem, do něhož z druhé strany bušily kulometné dávky. Vedle zraněných byly v našich řadách i dvě oběti – otec malého dítěte a osmnáctiletý mladík.“ Tiger Hill znovu ustoupila, ale brzy přišel čas posledního projevu sebezáchovy. Imperativ zněl: Když nepřistaneme, nepřežijeme! Kapitán natočil loď přídí k Tel Avivu, zaklínil kormidlo a zapnul motor. Posádka pak naskákala do záchranných člunů a zmizela. Neřízená loď s polomrtvými pasažéry narazila do mělčiny u písčité pláže a naklonila se na bok. Ti, kdo měli ještě trochu sil, vyskočili a pokusili se ztratit v davu zvědavců. „Nás ostatní vzápětí zatkla místní policie a odvezla do zajateckého tábora Sarafant v poušti. Když mi tu dali do ruky malý krajíc chleba namazaný máslem, vytryskly mi slzy,“ říká Eva Kalinová. Bylo právě 3. září 1939. Den, kdy Británie a Francie dodržely slovo dané Němci napadenému Polsku a postavily se konečně proti Hitlerovi. Vypukla druhá světová válka.
Do boje
Události vzaly nový spád. Nežádoucí uprchlíci se teď měli stát posilou válečného úsilí. Muži z Černé růže se v britských a francouzských jednotkách na Blízkém východě začali připravovat k boji. Na jaře dalšího roku vstoupili i s rodinami na válečnou loď Mariette Pasha s cílem jihofrancouzské Marseille. „Manžel a další pokračovali ve výcviku, ale po rychlém pádu Francie z jara 1940 nastal čas k novému útěku. Vysvobodily nás britské lodě. Byl to obrovský konvoj. Nedlouho předtím odvážel z Francie do Anglie naši exilovou vládu. I my jsme se měli dostat na ostrovy, které už jako jediné Hitlerovi odolávaly. Po překonání Gibraltarského průlivu na nás ale začaly útočit německé ponorky – Dönitzovy ‚vlčí smečky‘. Napadaly nás hlavně v noci. Bylo šokující zjištění, že téměř každé ráno některá z lodí chybí. K zahlédnutí byly občas jen trosky na hladině. Doufali jsme, že plujeme do Británie, ale kvůli útokům ponorek musel konvoj změnit kurz a překonat celý Atlantik až k břehům Kanady. Odtamtud, aniž jsme přistáli, nás čekala cesta zpět nebezpečným oceánem. Dva týdny napětí a strachu jsme přečkali na vlnách Atlantiku, v nichž za tu dobu zmizelo třináct lodí našeho doprovodu. Že se nám nakonec podařilo dočkat se přistání v Liverpoolu, považuji za jeden ze zázraků této anabáze,“ připouští Eva Kalinová. „Byli jsme konečně v Anglii, která se stala naším útočištěm i místem, odkud jsme každý podle svých možností mohli bojovat proti německému nepříteli. Muži v armádě, my ženy v zázemí.“ V čase letecké bitvy o Anglii, která přišla za několik měsíců, zažila masivní bombardování Londýna, později ke konci války zas útoky Hitlerových „tajných zbraní“ – raket V1 a V2. „Těch bomb od Göringovy Luftwaffe bylo zpočátku tolik, že jsme ani neutíkali do krytu. Jen jsme otevřeli okna, aby tlakové vlny netříštily skla, a dali si peřiny přes hlavu. Naštěstí to přímo nás nezasáhlo. Mezitím jsem v jeslích pečovala o děti žen nasazených ve válečném průmyslu, uprchlíky z Evropy učila česky a britské šoféry linkových autobusů, kteří později měli s armádou vyrazit na invazi do Evropy jako řidiči bojové techniky, jsem zase učila němčinu,“ usmívá se.
Facka esesákovi
Paní Kalinová dík cestě s Černou růží holokaustu unikla, ostatní takové štěstí neměli. „Tatínek zemřel už před válkou a jedna z mých sester uprchla z okupované Prahy jiným ilegálním transportem. Jejich loď v Haifě vyhodili do povětří, zemřelo tam na tři sta lidí. Sestra dodnes žije v Izraeli. Maminka a druhá sestra i babička už odejít nestihly,“ otvírá paní Eva nejsmutnější kapitolu svého vyprávění. „Ještě dlouho po válce jsem doufala, že snad žijí, že se odněkud vrátí. Časem naděje pohasla. Zemřely, nezjistila jsem jak. Osud však chtěl, že mne tohle trýznivé poznání dostihlo půl století po válce,“ potřásá hlavou. Její vzpomínky poprvé přerušují slzy. „Pracovala jsem jako překladatelka. A v polovině 90. let mne kdosi požádal, jestli bych přeložila z němčiny do češtiny knihu, kterou její autor, žijící ve Švýcarsku, sepsal na základě německých válečných archivů. Odmítala jsem, protože mojí parketou byly překlady českých vědeckých textů do angličtiny, ale nakonec mne přemluvili. A ze závěru té knihy jako neskutečný přízrak náhle vystoupilo hrůzné svědectví konce mojí maminky, mojí sestry, švagra. Stála tam jména, data narození, všechno. I číslo transportu. Autor knihy nalezl archivní záznam, který s morbidní důsledností popsal smrt mých nejbližších… Podle knihy se to stalo v době heydrichiády. Začátek byl na nádražním seřadišti. Manžel mojí sestry neunesl tíhu ponížení a – dal facku esesákovi. Jeho i sestru Marii okamžitě bitím a kopanci natlačili do transportu. A maminka, ač nemusela, šla dobrovolně s nimi. Odvezli je až do tábora Malý Trostinec u Minsku. Tam je zubožené, hladové a špinavé donutili vystoupit z vagonů a svléknout. Namluvili jim, že dostanou čisté šaty, jídlo a pak budou pracovat. K dovršení té lži hrála i pochodová kapela. Ve skutečnosti je vedli nahé k už vykopaným hrobům, kde všechny zastřelili… A babička? Byla to stará nemocná paní, téměř slepá. Zemřela vstoje ve vězni přecpaném dobytčáku. Během transportu z Terezína do Osvětimi. To mně po válce řekla sestřenice, která jela ve vagonu s ní a koncentrák přežila.“
Jak Eva Kalinová o holokaustu vyprávěla svým dětem? „Nevnucovala jsem nic. Samy se, když přišel čas, zajímaly. A jedna z mých tří dcer, která je provdána v Kalifornii, několik let pracovala pro nadaci režiséra Stevena Spielberga, jenž shromažďoval výpovědi těch, kteří holokaust přežili. Překládala a archivovala příběhy českých a slovenských pamětníků i dalších, kteří poskytli svá svědectví v některém z jiných slovanských jazyků. Byly jich stovky. Holokaust se vlastně dotkl čtyř generací mojí rodiny. Vzal život mým nejbližším, zatímco já měla štěstí. Přežila jsem. A měla možnost vidět, jak moje dítě, narozené sedm let po válce, pomáhá tuto hrůznou kapitolu historie lidstva mapovat. Jako memento pro generace příští.“
O autorovi| JINDŘICH ROSENDORF spolupracovník LN rosendorf@centrum.cz
