Byl to trochu thriller. Chvíli poté, co náš fotograf udělal pár snímků na plzeňské cizinecké policii, přijela dodávka s dvaceti ostrými ukrajinskými hochy a jejich mafiánským bossem. A začali se vyptávat. Tedy naštěstí ne přímo nás, my už jsme v tu dobu hodně rychle ujížděli pryč… Přijde vám absurdní, že novináři prchají z policejní služebny, před kterou na ně číhají šéfové podsvětí? Nejsme v Afghánistánu, ale v Plzni. Městě, kde vznikl stát ve státě.
Všechno to začalo docela nevinně. A nadějně. Investoři ze Západu si v Plzni podávali dveře a díky systému pobídek a daňových úlev tu vznikla největší průmyslová zóna v zemi. Češi dostali práci v továrnách a nekvalifikovaná místa, o která neměli zájem, obsadili levní dělníci z Východu. Díky tomu se z Plzně stalo nejkosmopolitnější město, kde na 167 000 obyvatel připadá dle odhadů asi 30 000 cizinců. To, co se zpočátku jevilo jako reklama na globalizaci, se však stává džunglí, kde vládne právo silnějšího. A to kvůli pavučině korupce sahající od plzeňských úřadů až na české ambasády v Kyjevě či Hanoji. Jednoduše řečeno: v Plzni žijí tisíce lidí bez základních lidských práv, na kterých vydělává mafie za nevšímavosti či dokonce podpory místní správy. Otroků je čím dál víc, otrokáři z nich mají čím dál větší zisk a za ten si z Plzně ukrajují čím dál větší díl.
Mladý Ukrajinec Viktor přijel do Česka v lednu. Za vízum, cestu a pracovní povolení dal 3 tisíce dolarů. Kvůli zavedené síti „zprostředkovatelů“, jíž se podrobují všichni jeho krajané, ani nepřemýšlel o tom, že by se sem dostal legálně. Ostatně přijel v době krize, kdy továrny omezují provoz a práce pro nové dělníky není, takže by pracovní povolení správně dostat neměl. Ale slovo „správně“ či „podle práva“ nepatří mezi ty, které by se zahraniční dělníci v Česku museli učit.
Viktora ubytovali jeho zprostředkovatelé v jednom z bytů, který jim patří. Pokojík sdílel se čtyřmi lidmi ve stejné situaci. Měl za něj platit tři tisíce, ale kde je vzít? Musel si půjčit, samozřejmě od zprostředkovatelů, které můžeme dál směle nazývat mafiány. Teď se na nich stal zcela závislým, a o to také šlo. Teď ho mohli posílat na brigády po celých západních Čechách i do Prahy, se slibem 100 korun na hodinu. Všechny peníze šly ale na dluh za bydlení a Viktor nedostal nic, jen zálohy na jídlo, což dělalo pětistovku na 14 dní. Teď dře prostě zadarmo na stavbách či ve skladech. Samozřejmě bez smlouvy a pojištění. Stejně jako ostatní cizinci „bez práce“. Kdyby chtěl přejít ke konkurenčním mafiánům nebo si najít práci sám, dopadl by nejspíš jako Andrej. Andrej se k podobnému kroku odhodlal a z mučení dvou goril, svých krajanů, se vzpamatovává ještě teď.
Když jsem psal v listopadu článek o tom, že pracovní agentury propouštějí tisíce cizinců, a ti kvůli astronomickým úplatkům, jež zaplatili za víza, nebudou mít ani na cestu domů a zůstanou na ulici, poněkud jsem se spletl. Mafiánsko-úřednická chobotnice totiž rozhodně nehodlá přijít o své zisky. V programu dobrovolných návratů odjel jen zlomek cizinců.
Jen houšť
Kde je ale ten zbytek? říkal jsem si. Po několika dalších návštěvách Plzně a rozhovorech s desítkami gastarbeitrů přišla prostá odpověď: ti lidé stále pracují, často dokonce ve stejných továrnách, odkud je propustili. S jediným rozdílem – dělají úplně zadarmo. Nevěříte? Tak tam běžte! Ukrajinci, Mongolové a Vietnamci začínají být tak zoufalí, že na rozdíl od dřívějška, kdy drželi ústa a krok, vám to klidně poví.
Když propukla krize a naplno se provalilo, jak pracovní agentury ožebračují dělníky z ciziny, stát zavedl aspoň minimální kontroly. Úřady práce dostaly pokyn nevydávat agenturním zaměstnancům nová pracovní povolení a stará prodlužovat pouze „s ohledem na situaci na trhu práce“, neboť na uvolněných místech prý budou pracovat Češi.
Plzeňský úřad si ale pokyn vyložil dost svérázně. Agentury dodávající lidi do továren sice opravdu nedostávají pracovní povolení, ale na druhé straně zprostředkovatelé spolu s úředníky využívají díry v zákoně a místo přes agenturu zaměstnávají Ukrajince či Vietnamce přes takzvaná družstva. A těch je v Plzni víc než 100 a nikdo je nekontroluje. Výsledek? I v době krize počet cizinců roste. Agentury dovážejí do továren nové Slováky, Poláky, Rumuny či Bulhary, neboť ti jako občané EU žádné povolení nepotřebují. A Ukrajinci, Vietnamci či Mongolové se stávají – poté, co za to zaplatí – družstevníky nebo rádoby podnikateli. Zkrátka místo aby byli zaměstnáni přes agenturu, jsou zaměstnáni přes družstvo. Jenže protože práce je méně a oni nemají ani na základní živobytí, musejí si od mafiánů půjčovat. A tím se zavazují pracovat pro ně, v podstatě zadarmo, na spoustu let dopředu. Mnozí Vietnamci či Mongolové by tak raději i odjeli zpátky domů, ač budou čelit ponížení a hněvu za to, že v cizině neuspěli, když se na jejich cestu složila celá rodina.
Prohodíme si je
Jenže odletět domů, to není jen tak. Aby se cizinec mohl přihlásit do návratového programu ministerstva vnitra, potřebuje dostat výpověď. Ač byl propuštěn z továrny třeba už v lednu, je zaměstnancem agentury a ta ho neodhlásila. Takže musí dát úplatek své agentuře, aby mu dala výpověď, a pak případně další úplatek, aby ho nechala přihlásit se do návratového programu.
A to jsme mluvili jen o cizincích, co jsou zde legálně. Pokud cizinec už dříve z úplatkového kolotoče vypadl a stal se nelegálem, do návratového programu nemůže a na cestu po vlastní ose nemá. Většinou doufá, že se nějaká práce najde a jeho dluh se alespoň sníží. Jediná cesta však je... zase mafie. Udělat v Plzni z nelegála legála není zase tak složité. Stojí to ale skoro 40 tisíc. Podle některých Ukrajinců jsou nejdražší nové pasy – prodávají se ve dvou nočních barech v centru až za 1500 dolarů.
A co ti, kteří se nedokážou „vykoupit“ a před plzeňskými mafiány utéct domů nebo dál na Západ? Byli prodáni do družstev, v ceně zhruba 3 tisíc korun „za kus“. Občas práce není, to pak jen sedí na ubytovnách a přemýšlejí, za co koupit jídlo. „Buď dáváme věci, které jsme si přivezli z domova, do zastavárny, nebo si půjčujeme od příbuzných, od sebe navzájem, od lichvářů, jak to jen jde,“ vysvětluje Mongolka Saran. Mafiáni ale nyní tyto lidi z ubytoven houfně přesouvají do bytů, které jim patří, neboť tam nehrozí kontroly cizinecké policie.
Nejvýznamnější příjmy mají mafiáni vedoucí agentury nebo družstva, která vzájemně „spolupracují“. Zhruba jednou za čtyři měsíce si prohodí své otroky, které pak všechny zkasírují o nové čtyřměsíční povolení. „Naši bossové nám dávají nesmyslné pokuty, ani nevíme za co. Každý měsíc nám strhávají 20-30 hodin toho, co jsme odpracovali,“ vypráví Mongol Bátar, jenž pracuje pro jedno z družstev. Ukrajinec Oleg ho doplňuje: „Ze 17 tisíc, které máme vydělat, nám strhávají a strhávají, až nám zbydou tak tři tisíce.“ Které ovšem padnou na bydlení. Podle Olega si pokuty dělí mafiáni s mistrem v podniku. Platí se třeba i 2500 korun za fiktivní adresu, a tak není výjimkou, že je v jedné garsonce hlášeno 150 lidí, což ale v Plzni nikdo nekontroluje.
Zabalte mi tu holku
Oleg pracuje v jisté velké potravinářské firmě, kde musejí mít dělníci zdravotní průkaz. Jeho zařízení stojí na úplatcích zhruba 2000 Kč. Dělníci ale doktora ani neviděli. V potravinářské firmě tak může klidně pracovat někdo třeba se žloutenkou. Kontrola žádná. Stejné je to se zdravotním pojištěním. K doktorovi tito lidé nechodí, prostě jen mají kartičku pojištěnce, kdyby přišla kontrola z cizinecké policie. Jak je to možné? Podle důvěryhodného zdroje, který působil v jedné z agentur, jde o obvyklý trik. Agentura či družstvo cizince přihlásí, ten dostane kartičku, do měsíce ho ale zase odhlásí. Kartička mu však zůstane a policii nenapadne si její platnost na pojišťovně ověřit. Stát tak nepřichází jen o daně z práce těchto dělníků, kteří jsou nuceni dělat načerno, ale tratí i na zdravotním pojištění.
V Plzni tedy žijí lidé, kteří nemohou jít k doktoru, ani když jsou nemocní, a nemocní chodí samozřejmě i do práce. Kdyby přece jen někdo onemocněl tak, že by do práce nemohl, vyplatí se mafiánům zaplatit u doktora hotově. Vždyť jim to stejně strhnou z výplaty.
To, že dělají zadarmo, ale není pro dělníky zdaleka to nejhorší. „Jsou to rasisti. Pořád nás ponižují a nadávají nám,“ zoufá si Bátar. Výjimkou není ani sexuální zneužívání. O perverzitách jednoho z vedoucích představitelů jisté plzeňské firmy kolují mezi gastarbeitry legendy. „Když je nějaká dívka pěkná, je prostě použita. Zabalí se mu do igelitu jako dáreček,“ plakala Mongolka, která s ním měla tu čest. Na policii by ale za žádnou cenu nešla, nevěří nikomu. Nedávno odjela přes známé do ciziny a s Českem už nechce mít nic společného.
Procházíte-li Plzní ve dne, vypadá klidně. Do továren nevidíte, na ulici potkáváte nic netušící domorodce, kteří v klidu nakupují či popíjejí kafe. Ale večer máte náhle důsledky té mafiánské chobotnice před očima. V parku u autobusového nádraží postávají například Vietnamci a prodávají drogy. Dealery se zlatými řetězy nečekejte – jsou to přesně ti jedinci, které už mafiánský systém vyvrhl a nemůžou pracovat ani zadarmo. Ale na dluhy si vydělat musí, jinak skončí s podříznutým krkem. Před nedalekou hernou, kde se dojednávají kšefty, postává několik luxusních černých vozů mafiánů. A pod mostem, v díře kousek nad řekou, spí vietnamská rodina, která neví, kudy kam.
Plzeň není výjimka. Je to jen centrum průmyslu, a proto jsou zde problémy vidět nejvíc. Stejný otrokářský systém funguje i v jiných městech. Podle policie ovšem v Česku obchod s lidmi a vykořisťování nebyly prokázány.
(Jména dělníků byla kvůli jejich bezpečnosti změněna.)
***
6000 Kč
každé 4 měsíce musí platit gastarbeitři za prodloužení pracovního povolení
Praxe došla tak daleko, že dělníci musejí mafiánům zaplatit úplatek i za to, aby mohli dát v práci výpověď
O autorovi| Milan Vidlák, redaktor Pátku milan.vidlak@lidovky.cz
