Poprvé po dvou měsících slušně oblečená jsem se objednala na prohlídku La Chascony, někdejší rezidence Pabla Nerudy, velikána chilské literatury a nejznámějšího básníka, který kdy vzešel z Jižní Ameriky. Byl to také komunista, diplomat a přesvědčený bonviván s kořeny v zeleném a úrodném jihu; kdysi prohlásil, že nerozumí jazyku pouště. Když krátce po puči zemřel, jeho žáci rádi tvrdili, že na zlomené srdce, ale ve skutečnosti měl rakovinu prostaty. Tato rezidence byla úzce svázána s jeho velkou láskou a poslední manželkou Matilde Urrutiaovou a jméno La Chascona („Rozcuchaná“) dostala po ní. Matilde sama se stala idolem generace levicových spisovatelů, pro něž byl Neruda bůh; román Toque de queda (Zákaz vycházení) Josého Donosa byl napsaný kolem jejího pohřbu.
Rezidence stála na konci slepé ulice na úpatí kopce San Cristóbal přímo ve středu města. Jeden žák z nadace Pabla Nerudy mě provedl kolem; byl to zanícený muž s vyhraněnými názory a o svém mistrovi toho věděl hodně. Neruda si toto místo pro dům vybral v roce 1953 a všichni mu říkali, že je blázen, protože se nacházelo na svahu kopce - velmi špatné pro jeho zánět žil.
Nešlo v pravém smyslu o dům, ale o několik malých budov, rozestavěných v několika úrovních okolo dvora nepravidelného tvaru. Víc než cokoli jiného to bylo svědectví o jeho posedlé touze sbírat věci. Často žádal o konkrétní předměty ty ze svých přátel, kteří byli s to mu je sehnat - a když mu nevyhověli, nezapomínal. K jeho mnohým sbírkám patřily sklenice (říkal, že i voda chutná lépe z barveného skla), lodní nábytek, pohlednice z období belle époque, těžítka -a samozřejmě knihy. Na stěnu knihovny si pověsil portréty svých literárních idolů: dva Walta Whitmana a po jednom Rimbauda a Baudelaira. Navzdory hojnému počtu uměleckých předmětů z celého světa měl dům jednotící téma: tím byla Nerudova láska ke štíhlé zemi, jak říkal své domovině.
Neruda byl nesmírně společenský člověk. Všude byly bary, v jídelně pak dlouhý jídelní stůl. Na stěnách visela díla význačných chilských malířů, opatřená láskyplným věnováním. K nim patřily dva velké, nádherné obrazy Nerudovy druhé ženy, Delie del Carril, což byla Argentinka o dvacet let starší než on. Seznámil se s ní v roce 1934 a o jedenadvacet let později ji opustil kvůli mnohem mladší ženě.
V obývacím pokoji stály opřené tři panenky. Neruda si je nosíval do koupelny pokaždé, když šel do vany. Když se ho na to ptali, vždycky odpovídal, že se rád koupe obklopený krásnými ženami. Můj průvodce to považoval za velmi zábavné.
Několik dní po puči vnikli do La Chascony vojáci a dům zpustošili. Krátce nato zemřel básník v nemocnici a jeho nejbližší přinesli jeho tělo do domu, plného rozbitého skla, aby nad ním celou noc bděli. Když jsem odcházela, přemýšlela jsem o tom, jak musela tu noc vypadat tato ulice, plná vyděšených a zdrcených truchlících a Pinochetových přepadových oddílů.
Byla jsem tak blízko lanové dráhy na San Cristóbal, že jsem se rozhodla jí jet. Šlo o velkou turistickou atrakci hlavního města. Na vrcholu se nalézala masivní socha Panny Marie, vztyčená roku 1908. Bylo to úděsné. Všechno tu bylo úděsné, od stánků s cetkami - nebyly ani nijak zvlášť chilské, ale obvyklý mezinárodní jedovatý odpad známých svatyní - až po výhled na rozlézající se město, zamořené smogem. Obrysy And byly sotva viditelné, jako by se městu téměř podařilo je vyhladit také.
Jak jsem poznávala Santiago, našla jsem si útočiště v marisquerías (restauracích a barech, podávajících plody moře) na centrálním tržišti, kde jsem po misce měkkýšů a sklenici kalného bílého vína mohla v anonymitě posedávat u bavlněného ubrusu a prohlížet si pulty obložené čerstvými, lesknoucími se rybami, exoticky bezejmennými v angličtině, a hromadami garnátích ocásků a ježatých mořských ježků. Muži v černých čapkách bušili mačetami do velkých porcovacích prken, jiní tlačili vozíky uličkami a jejich bílé gumáky se střetávaly s bílými gumovými zástěrami. Potulní kytaristé stolujícím hráli lidové písně Violety Parry a číšnice mě nazývaly jihoamerickou obdobou slova „mazlíček“. Přicházelo sem i pár manažerů v oblecích, ale mercado bylo převážně doménou staré školy, dozadu ulízaných vlasů, svetrů a síťových nákupních tašek. Já jsem se dokonce naučila kapat si do vína šťávu z měkkýšů.
Jeden večer mě Rowena a Simon vzali na večírek Angličanů, žijících v cizině, kde jsem potkala jednoho důlního inženýra. Stáli jsme na upraveném trávníku, obsluhováni diskrétními číšníky, kteří nosili podnosy výtečných chuťovek, a inženýr mi oznámil, že dostal neformální nabídku, aby hrál za národní tým kriket, jako by nebylo dost chilských hráčů. Tým doplnili ještě čtyři Australané. Byl sestavený jen proto, že Brazílie vyzvala neexistující chilské mužstvo k mezinárodnímu zápasu; inženýr tudíž příští den odlétal do Sao Paula.
Strávila jsem několik příjemných večerů s Germánem Clarem, donkichotským aristokratem, který provozoval hotel na své haciendě, a s nímž jsem se seznámila na konci svého prvního týdne v Chile. Byl rozhodnutý vzít mě na místa, kam jsem oficiálně nesměla, a díky jeho zákulisním machinacím jsem byla pozvaná na soukromou prohlídku La Monedy, prezidentského paláce v srdci města. „Líbí se mi, jak pustí dovnitř každého cizince, který jim je sympatický, ale nám to nedovolí,“ řekl Pepe, který se také vrátil do Santiaga. „Jsou tam některé z nejdůležitějších předmětů našeho kulturního dědictví - já například bych se na ně rád podíval.“
To byla oprávněná námitka a já jsem zahanbeně uhnula pohledem. Pak mě napadlo, že bych ho prostě mohla vzít s sebou.
„Mohli bychom ti dát nějakou fiktivní roli,“ řekla jsem.
„Fotograf!“ navrhl nadšeně.
„Máš vůbec fotoaparát?“ zeptala jsem se pochybovačně.
„Samozřejmě.“ Ukázalo se, že tím fotoaparátem je východoněmecký kompakt zhruba z roku 1975. Taktně jsem nahlas zapochybovala, zda je to ten pravý přístroj, který by mohl úřady přesvědčit, že Pepe je skutečně profesionálním fotografem.
„Tak co třeba tlumočník?“ „Ale ty neumíš anglicky. Co když tě požádají, abys tlumočil?“
Nakonec jsme se dohodli na mlhavé roli průvodce; byla jsem si jistá, že to nějak uhraju.
U vchodu do paláce pro mě přišla skupina důstojníků v khaki uniformách, černých lakových botách po kolena a bílých rukavicích s ostrými puky. Na rameni měli pušky a všichni měřili přes metr osmdesát. Po všemožných otázkách, prohledání a ověření, že s sebou nemám bombu, se objevil muž v obleku a zeptal se, zda jsem paní Wheelerová. Potřásl mi rukou s typickou chilskou vervou, kdy mi rozdrtil několik nedůležitých kostí, a já jsem mu představila Pepeho jako svého průvodce. Zatvářil se udiveně. „Vy jste její tlumočník?“ zeptal se. „Yes!“ zpanikařil Pepe a mě opustila odvaha.
Palác postavili v osmnáctém století jako mincovnu; navrhl ji italský architekt Joaquín Toesca, který předtím pracoval na královském paláci ve Španělsku. Král ho vyslal do Nového světa (totiž nového pro Španěly) hlavně proto, aby v Santiagu postavil katedrálu. Tato mincovna se v roce 1850 stala sídlem chilského prezidenta, jímž tehdy byl Manuel Bulnes.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Zvenčí vypadala strohá; kdyby stála v Paříži, byla by to vojenská knihovna na jednom z Haussmannových bulvárů. Ani barva příliš nepomohla - byla tmavá, ocelově šedá. Fasáda jako by říkala: „Nechoď dovnitř.“
Uvnitř budova ztratila své ostré hrany a zazářila čistým, krásným novoklasicismem. George Vancouver ji nazval „nejlepší budovou ve všech španělských koloniích“ a Maria Grahamová, temperamentní Angličanka, která žila v Chile ve dvacátých letech devatenáctého století, ve svém deníku (později vydaném) uvažovala, zda není „příliš nádherná na Chile“. Místnosti s vysokými stropy ve dvou úrovních, skryté za oblouky, sloupy a vnějšími schodišti, obklopovaly rozlehlé dvory, jimiž si vykračovali zaměstnanci prezidentské kanceláře, od elegantně oblečených úředníků až po trojici mužů v modrých čepicích, nesoucí koš melounů. Z prvního dvora jsme vstoupili do střídmě vyzdobené prezidentské kaple.
Průvodce ukázal na křeslo, potažené sametem perleťové barvy, a řekl něco nesrozumitelného o papeži. (Navzdory tomu, že se Jan Pavel při své poslední návštěvě pokusil o jedno či dvě protirežimní gesta, Pinochet měl již na mysli nadcházející referendum a zinscenoval propagační šarádu, kdy se nechal vyfotografovat, jak klečí spolu s první dámou, zatímco papež žehná kapli.) Když muž viděl, že nerozumím, zkusil svou angličtinu.
„Papež,“ prohlásil, „tady nahý, když navštívit Chile v roce 1987.“ „Nahý?“ ubezpečovala jsem se.
„Nahý?“ podíval se na tlumočníka Pepeho pro potvrzení. „Nahý,“ opakoval rozhodným tónem Pepe.
„Aha,“ řekla jsem vážně. Nikdy jsem nezjistila, co měli na mysli.
V salonech, kde se naše kroky rozléhaly jako v muzeu po zavírací době, nám průvodce vykládal o chilských olejích, francouzských lustrech a bronzových hodinách Napoleona III; z proslulého Žlutého pokoje, správně zvaného Salon Carrera, kde prezident přijímá hlavy států, jsme pak vstoupili do Kabinetní místnosti. Byla dlouhá, zelená a pochmurná a její styl narušovaly neskladné a zastaralé boxy s mikrofony Philips a husté síťové záclony připomínající východní Evropu.
Na Pomerančovníkovém dvoře kolem sebe průvodce nadšeně máchal rukama, když nám předváděl umístění stříšek, pod nimiž mezi stromy prezident bavil své hosty. Pepe si pozorně prohlížel pomerančovníky. „Ty stromy,“ řekl mi později s vážným výrazem, „byly napadené, měly mšice. Pomeranče Chilské republiky jsou zkažené.“
Až do 11. září 1973, kdy zde zemřel Salvador Allende, sousedily prezidentské místnosti s tímto Pomerančovníkovým dvorem. Organizátoři vojenského puče nařídili letecké bombardování paláce. Allende se s největší pravděpodobností sám zastřelil samopalem, který mu daroval Castro, když navštívil Chile, ačkoli extrémní levice dosud tvrdí, že byl zastřelen - tuto verzi paradoxně hlásal sám Castro. Pochybnosti budou existovat vždycky a Allendova smrt získala status moderního mýtu. V neklidných týdnech, předcházejících puči, řekl prezident opozičnímu předákovi toto:
„Vy usilujete o vojenskou diktaturu. Já nevěřím, že existuje něco po smrti, nicméně pokud ano, budu se shůry dívat na vás na všechny, až budete mít tu svou diktaturu, a nepochybně zjistím, že hledáte způsob, jak zbavit moci toho důstojníka, kterým jste mě nahradili... Protože vás nebude stát příliš mnoho ho dosadit do úřadu, ale přísahám, že vás bude hodně stát ho z něj dostat.“
Postávali jsme na prvním dvoře a Pepe zašeptal: „Vyfoť mě před tím obloukem.“ Snažila jsem se mu vyhovět, dokud se průvodce nedíval; právě totiž hovořil s podsaditým mužem ve tmavém obleku. Poznala jsem ho z fotografií v novinách jako kontroverzního a neoblíbeného ministra - navíc dost hloupého. Vzápětí mi došlo, že průvodce mě mu chce představit. Ano, už se otáčel...
„Pane, mohu vám představit našeho váženého hosta z Británie?“
Spatřila jsem pohrdání na tváři Pepeho, který se na politika upřeně díval.
„Seňoro, máte nějaké otázky, které byste chtěla položit panu ministrovi?“
Horečně jsem pátrala po přiměřeně neutrálním tématu. Vzpomněla jsem si na jeden komický výstup Johna Cleesea, který předstíral mdloby, když měl představit důležitého hosta a zapomněl jeho jméno. Ale dopadlo to dobře. Přispěchal pobočník, který upoutal ministrovu pozornost, a vyhrocená chvíle pominula.
Kráčeli jsme dál. Zeptala jsem se průvodce, kam spadly bomby. Zatvářil se vyhýbavě.
„První raketa dopadla tamhle, vlevo od vchodu do prvního dvora.“ Odmlčel se. „Škody byly velké, ale uvedli jsme všechno do původního stavu. Teď doufáme, že uvedeme do původního stavu i... symbolické asociace. Pro mnoho lidí, a musím říct, že to je nešťastné, palác Moneda představuje rok 1973.“
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Sara Wheelerová Chile
Vydalo: Nakladatelství Smart Press 292 stran, cena 224 Kč
V pondělí: Tanec modrých andělů
