Z Haiti domů odjížděla se smíšenými pocity. Těšila se na rodinu a přátele, ale současně musela opustit místní lidi bojující s následky přírodní katastrofy i kolegy z humanitárních organizací. „Bylo mi velmi smutno, mám v hlavě spoustu plánů, jak místním pomoci,“ uvedla.
Díky znalosti místního jazyka, kreolštiny, se v uplynulých měsících věnovala organizování pomoci v terénu, a to jak distribuci materiálu, tak sociálním šetřením, školení haitských spolupracovníků a navazování kontaktů v místních komunitách. Na starosti měla i rozvojové projekty. „Dá se říct, že jsem pronikla do mentality Haiťanů, někdy se dokonce cítím jako dvacetiprocentní Haiťan. Jednají jinak než Evropané, nestydí se za emoce, řeknou vše na rovinu, někdy i ostřeji, ale zase se rychle zklidní,“ popsala mladá žena.
Na místní lidi se již dokáže dívat bez předsudků. Podle ní jsou mezi nimi i sobečtí jedinci, kteří myslí především na sebe. Lidé postižení katastrofou se podle ní ale snaží dostat z nejhoršího, naučili se přijímat bílé pracovníky humanitárních organizací. Špatná situace panuje na Haiti desetiletí. Zemětřesením problémy vyvrcholily, pomáhat zemi bude třeba několik let.
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Morava
