Včera možná stačilo, když se sešlo pár mladých lidí, kteří se honem neptali po foršusu a měli dobrou vůli dělat divadlo. Dnes – když už se ten zázrak stane, nestačí nám jen ta dobrá vůle a že to jsou mladí lidé a že zatím musí se na ně polehounku, ale klademe si stále naléhavější otázku, co ti mladí lidé už umějí.
Jestli se třeba nepřeceňují a jestli si nepokládají za čest, že na rozdíl od jiných toho neumějí moc, vyslovujíce slovo profesionál s pohrdavým přízvukem.
Ale konkrétně k Divadlu Na zábradlí. Chválilo se, jak ti mladí si to své divadlo vydupali ze země a jak si na něm všechno sami zbudovali: od textu až po dekorace.
To je pěkné. jeden a týž člověk píše, hraje, staví dekorace, zpívá a nevím co ještě. Ale: umí to všechno? (...) Není náhodou, že „všeuměly“ vyhrávají v představení „specialisté“. Je to na prvním místě Ljuba Hermanová, jejíž v dobrém slova smyslu rutinované herectví se v tomto mladém prostředí překvapivě obrozuje.
A za druhé: Ladislav Fialka je výrazný talent, jehož vynikající pantomimické číslo o chyceném motýlovi mluví do ztichlého sálu z očí beze slov a přece velmi srozumitelně. (...) Zatím tedy jedno ponaučení: že ne každý může dělat všechno a rubem mnohostrannosti bývá diletantismus.
Milan Lukeš: Když všichni dělají všechno, Divadlo 1959 č. 2.
