UKÁZKA Z KNIHY O VĚDĚ
V severozápadních Čechách se tu a tam vyskytují osamělé, lidmi vztyčené, velké i menší neopracované kameny neznámého původu a účelu nazývané menhiry. V západní Evropě, zejména v Bretani, jsou považovány za megalitické památky.
U českých menhirů je otázkou, zda mohou pocházet z pravěku, nebo ze středověku. Datovat archeologicky dobu jejich vztyčení se zatím nepodařilo, takže soudit na určitou kulturu je příliš odvážné a téměř nemožné.
V Čechách začaly menhiry budit pozornost od poloviny 19. století, ale už předtím vznikaly různé pověsti, například v souvislosti s menhirem u Klobuk. České menhiry, až na největší u Klobuk, který se tyčí do výšky téměř čtyř metrů, jsou většinou menší. A mnohé ani nelze za menhiry považovat.
Geolog Milan Špůrek se po léta zabýval otázkou, zda české menhiry vytvářejí nějaký smysluplný soubor, gigantickou makrostrukturu, síť vzájemně souvisejících bodů vzdálených desítky kilometrů. Použitím přesných zeměpisných souřadnic a počítače zjistil jednak pozoruhodnou možnost přesného propojení jednotlivých objektů do trojic přímkami, jednak konstantní vzdálenosti naměřené mezi dvojicemi u většiny z nich. To byly první překvapivé výsledky jeho geometrické analýzy vzájemných poloh kamenů.
Potom nalezl ještě další zajímavé vazby: u pěti trojic lze prý proložit přímky, a to se značnou přesností na poměrně velké vzdálenosti. U sedmi dvojic přímek spojujících dva objekty zjistil vždy stejnou vzdálenost 22 km. Dále prokázal propojení objektů do trojúhelníků a kruhů, samozřejmě pouze na mapě.
Zveřejnění poznatků vyvolalo velký čtenářský ohlas. Následoval další výzkum map, historických podkladů, jakož i pochůzky v terénu, kterých se zúčastnil i astronom Zdeněk Horský. Počáteční soubor dvanácti menhirů byl pak doplněn o dalších devět, které prý beze zbytku přesně zapadly do původní makrostruktury. Některé spojnice prý naznačily astronomickou orientaci: vedle směru poledníkového a rovnoběžkového, tedy hlavních světových stran, byly nalezeny i směry slunovratové. Jako by celek tvořil nějaký řád vedoucí k hypotéze o relativně stejném stáří menhirů naznačující, že celek nebyl budován staletí, ale že musel vzniknout pravděpodobně v poměrně krátké době jako součást předem naprogramovaného záměru, byť na konečné slovo o funkci těchto záhadných a donedávna opomíjených objektů si musíme prý ještě počkat. Potud cituji téměř doslova Milana Špůrka.
Snažil jsem se oponovat těmto neuvěřitelným, takřka nesmyslným tvrzením v časopise Říše hvězd. Podobnou makrostrukturu, jakou tvoří tzv. menhiry, by ovšem bylo možné vytvořit i z našich hradů, kostelů či božích muk. Bylo by snadné zadat počítači jejich souřadnice a zjišťovat různé moduly a astronomicky významné směry, ale jaký by to mělo smysl? Vždyť ani v jednom případě není vidět od jednoho menhiru ke druhému, vzdálenému desítky kilometrů, za kopci a doly.
Na to Milan Špůrek v rozhlase řekl, že bylo snad možné dorozumívání kouřovými signály. Ale jak by účastníci obřadu u toho kterého menhiru poznali, co znamená ten či onen kouř na obzoru vzdáleném desítky kilometrů? A jak by věděli, kdy zapalovat ohně? Nemá smysl zabývat se nesmysly.
Knihu Zdeňka Ministra nazvanou Géniové dávnověku vydalo nakladatelství Mladá fronta. Text zkrátila redakce Lidových novin.
