Lidé se střídají v nošení českých vlajek, popíjejí svařák, fotí se se svazky klíčů, baví se. Zítra ty fotky dají na Facebook. Ale také si uvědomují, že před dvaceti lety byla atmosféra úplně jiná. PRAHA „Tak tolik lidí jsem pohromadě ještě neviděl,“ pokyvuje uznale hlavou asi dvacetiletý kluk. „To já už jednou jo, chlapče. A některý ksichty už při podobný příležitosti vidím dokonce podruhý,“ odpovídá mu se smíchem starší muž, který evidentně listopad před dvaceti lety zažil hodně zblízka.
Masa lidí je obrovská. Dává se do pohybu ve čtyři hodiny, stejně jako před dvaceti lety. Někteří dav na Albertově sledují ze stromů nebo z lešení. Na natěšené oslavence dopadají kapky deště, z davu se stává téměř souvislá masa deštníků. Prší - stejně jako tehdy.
V pochodu je mimo pamětníků i spousta současných studentů - vysokoškoláků, ale i mladších, tedy těch, kteří si rok 89 ani pamatovat nemohou. Hodně lidí vyrazilo na pochod s celou rodinou - co chvíli někde projíždí kočárek. Menší děti sedí tátům na ramenou, nejvýraznější je asi pětiletý chlapec, který nad hlavu zvedá transparent s přeškrtnutou rudou hvězdou. „Zvedni to ještě výš,“ vybízí ho jeho otec.
Většina mladých lidí pochod vzala jako alternativu k zábavě a tlachání v hospodě. V hloučku si podávají pivo, víno a kuřivo. Kdo má něco ostřejšího, je král. Kdo nemá, koupí po cestě, večerek, restaurací a vietnamských obchodů je na trase pochodu otevřených dost. Hospody výjimečně dovolují vynášet půllitry i ven z lokálu. „Když mi to neodnesete až na palačák, tak vám to dám klidně do skla,“ žertuje výčepní v jedné hospodě na Albertově.
„Jé, tady krásně voní mandarinky,“ říká u stánku se svařákem starší paní, která si přišla pochod projít s manželem. „A nemusím na ně ani stát frontu jako tehdy,“ dodá po chvíli.
Není jediná, kdo vzpomíná. Nálada některých se dá odvodit podle transparentů a cedulí, které nesou. V davu se objevilo například plátno s nápisem „U kormidla nikdy více bolševický jitrnice“. Protikomunistickými hesly se to na trase pochodu jen hemží. Dorazilo také poměrně hodně lidí, kteří nefandí současnému prezidentovi Václavu Klausovi. „Nechceme kůl v plotě,“ hlásala například skupinka lidí, kteří na ceduli kromě nápisu měli ještě rudou barvou zaškrtaného Klause. „Klaus není náš prezident, studenti 89,“ psalo se na další ceduli.
Skupina recesistů pak na cestě z Vyšehradu na nábřeží postavila trůn, na něm sedící gumovou sochu Klause v obleku antických bohů a heslem: „Heč, heč, stejně budu mít výjimku!“
V čele pochodu se po celou dobu držela obří loutka smrtky, která gestikulovala kostnatýma rukama, otáčela se na všechny strany a klapala čelistmi.
Za kostrou následovala obří česká vlajka, dlouhá nejméně deset metrů. Lidé se spontánně střídali v jejím nesení - ležela na proudícím davu tak, že celá mohla být vidět jen ze shora. Nebo ze spoda -z vlajky se totiž stal jakýsi červenomodro-bílý stan, pod kterým se dalo procházet. „Svoboda!“ zakřičeli najednou lidé vepředu pochodu - a ostatní bouřlivě zatleskali. V tu chvíli šel člověku mráz po zádech - a na studené počasí se to svádět nedalo.
Pochod měl i své doprovodné vozidlo - z modré dodávky bylo možné zakoupit si za jízdy „sametový grog“ a „sametový čaj“.
Na Národní třídu pochod dorazil krátce před šestou hodinou. Po krátkých projevech zazněla česká i slovenská hymna. Pak začala „afterparty“ pod širým nebem, kterou zahájila Joan Baezová.
Porovnávat pochod „tehdy“ a ten včerejší asi příliš nejde. Podstatný rozdíl patrný na první pohled se ale najde. „Jedním z dokladů toho, že je co slavit, je fakt, že průvod na rozdíl od toho před 20 lety policie chránila,“ uvedl člen společnosti Opona David Gaydečka.
***
V hloučku si podávají pivo, víno a kuřivo. Kdo má něco ostřejšího, je král.
