Po čtvrt roku trvající řeži končí Jiří Pernes v Ústavu pro studium totalitních režimů s pocitem křivdy a pochroumanou vědeckou pověstí. Pochroumaný je ovšem i ústav. Se státní institucí, jejíž zaměstnanci se veřejně rozestupují do dvou křídel a píší proti sobě petice, evidentně není něco v pořádku. Vypadá to možná jako dělnická samospráva, ve skutečnosti jsme ale svědky toho, jak rychle jeden papírově nezávislý organismus ztrácí imunitu.
Je to podobně neutěšená podívaná jako před deseti lety televizní krize. Opět jsme svědky toho, jak spory na pracovišti, klubová příslušnost a morální zanícení vytvářejí výbušnou směs, která nakonec hrozí smést všechny účastníky.
Pro existenci ÚSTR není ani o důvod míň než před Jiřím Pernesem. Jestli ale ústavu nějaká příští garnitura utáhne šrouby a postižení budou křičet bolestí, veřejnost si pomyslí: To jsou ty divný, co se pořád hádali. Takový Jaroslav Tvrdík se dnes také do veřejnoprávních médií vměšuje víc než jeho předchůdci z roku 2000 – a nikoho už to vlastně nevzrušuje.
