Tato generace politiků vůbec nerozumí trhům, konstatují při každé příležitosti investoři. Přestože dnes německá kancléřka a francouzský prezident nenajdou společnou řeč skoro v ničem, shodnou se, že „v souboji politiky s trhy musí vlády získat zpět svou převahu“.
Čerstvým pokusem o dominanci je spor o ratingy. Už když v lednu vyostřil řeckou krizi první pád ratingu, rozzlobili se politici na soukromé agentury a rozhodli se, že si založí vlastní Evropskou ratingovou agenturu, nejlépe jako pobočku Evropské centrální banky, případně Evropské komise. Teď se prudce propadá hodnocení Portugalska a kritické úvahy o triu vlivných soukromých agentur rozhodujících o ceně úvěrů pro jednotlivé země, a tím v podstatě o jejich osudu, znovu sílí.
Standard & Poor’s, Moody’s a Fitch si kritiku zaslouží. Napáchaly spousty chyb, když držely nejvyšší hodnocení pro všechny ty podivné deriváty, přes které se šířila krize. Fungují spíš jako kartel, kdy pečlivě jedna kopíruje druhou, než aby si konkurovaly. Jak důvěryhodná ale může být politicky řízená evropská agentura? Při vší nedůvěře mezi investory budou její hodnocení v sobě od první chvíle mít pachuť politické objednávky. Pěkný příklad, jak vypadá politika v ratingu, nabízí Čína. Tamní agentura sebrala nejvyšší známku Americe, Británii, Francii a Německu. Prý se vyššímu ocenění u soukromých agentur těší jen z ideologických důvodů.
Teď se evropská agentura bude jen těžko bránit podezření, že hodnocení zemí drží schválně vysoko jen proto, aby se za Řeky a spol. nemusela platit žádná záchrana. Pokud by její hodnocení bylo pro regulátory v EU závazné, je to první velký krok k centrálně řízeným finančním trhům.
