Svoje výhrady k televiznímu pořadu o ženě z Brna, která údajně strávila téměř dvacet let v táborech sovětského gulagu, jsem uzavřel slovy, že „nejsem nijak nadšen tím, že již také začínám mít obdobný dojem“ jako divák, který ženině vyprávění nevěřil ani slovo (LN 23. 7.). Knihu Jiřího S. Kupky Krvavé jahody neopomíjím, a dokonce jsem o ní právě před rokem (LN 18. 7. 2008) napsal recenzi. A v ní jsem s odkazem na své dlouholeté bádání po osudech československých obětí poválečných únosů do Sovětského svazu napsal, že „všechno v Kupkově dokumentární próze je nijak nezveličeným vylíčením života v sovětských táborech a návazných zařízeních, veškerá popisovaná krutost a neúcta k lidskému životu byly opravdu takové, sovětský svět novodobých otroků byl přesně takový, o utrpeních dětí a žen ani nemluvě.“ Důkazů je velmi málo Až do návštěvy režiséra Všelichy, připravujícího o staré ženě televizní pořad, jsem se snažil nalézt klíč k jejím vzpomínkám, pochopit průběh jejích tragických životních peripetií, jimž údajně byla vystavena, a překlenout absolutní nedostatek důkazů či alespoň svědectví srovnáním s osudy ostatních obětí sovětské poválečné zvůle u nás i jinde. V knížce Sovětská brutální svévole a československý ustrašený králíček, která vyjde v nejbližších dnech, ještě stále podrobně popisuji ženou líčené události a vyslovuji politování nad tím, že se nikdy nepokusila, a dokonce se bránila zvrátit nedostatek důkazů.
Jenže mezitím v rozhovoru s režisérem jsem si uvědomil četné faktické rozpory v ženině líčení, jak při setkáních s novináři, tak při úředním šetření, a nyní i při přípravě televizního natáčení. Apo zhlédnutí pořadu Ztracena v gulagu a vyslechnutí další - ano, vpravdě další! - varianty vyprávění staré ženy zmocnily se mne opravdu pochyby o její věrohodnosti.
O co komu vlastně jde?
Více než patnáct let se zabývám pátráním po okolnostech a osudech obětí únosů obyvatel Československa po druhé světové válce do Sovětského svazu a jsem autorem většiny dosud u nás vydaných prací o fungování sovětského represivního systému. Můj otec strávil v pekle gulagu deset let a poznal jsem mnoho jeho bývalých spoluvězňů (i v zahraničí) a osobně také znám většinu z mála těch, kteří dosud žijí mezi námi.
A proto se vší odpovědností prohlašuji, že zatím jsem neobjevil nikde nic, co by nějak potvrzovalo události líčené starou ženou z Brna nebo s nimi alespoň nějak korespondovalo. Věřit bez důkazu je sice možné, ale nesmí se nám předkládat k věření pokaždé něco trochu jiného. Proto trvám na tom, že popularizace této ženy založená pouze na jejích ničím nedoložených rozporuplných výpovědích snižuje vážnost problematiky a je to políček památce nezpochybnitelných skutečných obětí gulagu. Navíc si uvědomuji, že dosud nikdo kromě komisního úředního vyšetřování hlouběji nezkoumal to, co nám to žena předkládá k věření, a upřímně řečeno propadám panice: o co komu vlastně jde? Tolik, příteli Sígle a ostatní vážení čtenáři, na vysvětlenou.
O autorovi| Vladimír Bystrov publicista
