Květnové nepokoje nebyly v myslích demonstrantů ničím jiným, než další kapitolou příběhu osvobozování lidstva z područí šlechty, kapitalistů a dalších zloduchů.
Vše se stane legendou. Stačí jen, aby pánové byli od té dobroty a trochu posečkali. Věta anglického spisovatele Normana Douglase se Arthurovi Koestlerovi líbila natolik, že si ji vložil coby motto svých pamětí, svého „neviditelného psaní“ („The invisible writing“), v němž vypráví, jak šok reality, především sovětské, z něj vypudil nejeden ideál mládí. Další veliký kritik iluzí, Raymond Aron, do jehož intelektuální náruče mě Květen 1968 vrhl, zase s oblibou opakoval, že „lidé dělají dějiny, aniž by věděli, jaké dějiny dělají“.
Dění, které nás obklopuje a jehož jsme občas i aktéry, není z velké části nic jiného, než epizody příběhu, který si vyprávíme: příběhu, do nějž vkládáme námi kýžený smysl a jehož nejsme zrovna „nezúčastněnými pozorovateli“, protože rozuzlení nám není lhostejné. Tak nějak meditoval Aron v rámci semináře uspořádaného v ústraní rue de Tournon, částečně inspirován pohledem na onu podle něj „nenalezitelnou revoluci“, jejíž barikády sotva dodoutnaly o pár ulic dále. Návštěvníků tohoto semináře, nazvaného jak jinak než Rozum a Nerozum v dějinách, bylo ale tak maximálně dvacet. Dvacet individuí, o jejichž zapšklosti, či, hůře, poplatnosti buržoazním vizím světa ve studentských a intelektuálních kruzích snad vůbec nikdo nepochyboval.
Doba po Květnu, jakoby vymknutá z kloubů a nadšená svou vlastní dějinností, si totiž podobné kritické úvahy vedené z ústraní a s odstupem vyžadovala. Květnové hnutí bylo po vzoru všech revolučních vzedmutí moderní éry, jež se snažilo imitovat, přesvědčeno o své nevyhnutelnosti, vynucené neúprosnou logikou společenských a hospodářských procesů. V myslích těch, kdo se k němu tak či onak přimkli, vlastně nebylo ničím jiným než další kapitolou již dříve klasiky napsaného příběhu osvobozování lidstva z područí tu šlechty, tu kapitalistů či jiných zloduchů.
Nicméně tato představa, že za dějinami fungující motory tlačí dějiny kamsi, a ne jinam, ponechávala chladnými skepticky smýšlející jedince z již zmíněného semináře, případně i mladého Čecha mého ražení, který si podobný postoj vysloužil snad jen tím, že byl právě Čechem. Všichni ztroskotanci na ostrůvku v rue Tournon už tak nějak tušili, že snaha po racionalizaci je pouze vynořenou částí ledovce ponurých pudů a vášní, a současně věděli, že příslovečné marxovské „popelnice dějin“ s ochotou přijímají i ty zdánlivě nejštědřejší ideály. A že tam možná skončí i celý slavný Květen.
Osvoboďte naše soudruhy!
Onoho 3. května 1968, v den, kdy jsem byl vtažen do víru dění, jsem neměl o historické nutnosti čehokoli ani potuchy.
Bylo krásně, vše pučelo a kvetlo, jak tomu v tuto roční dobu ba i v Paříži bývá. Také tento faktor měl bezpochyby svůj význam v genezi událostí, jichž měla být Latinská čtvrť svědkem ještě před sklonkem dne.
Protože má každodenní pozornost byla už mnoho týdnů pohlcena tím, co se dělo onoho jara o tisíc kilometrů východněji, v Praze, věděl jsem jen málo o nepokojích, jejichž dějištěm byla již od března univerzita na pařížském p ř e d m ě s t í N a n t e r r e .
O protestech proti represivnímu charakteru buržoazního státu formulovaných krajní, trockistickou a maoistickou levicí, mimo jiné proti zákazu vzájemných návštěv na chlapeckých a dívčích kolejích. Bezpochyby i z tohoto důvodu, a protože už tehdy jsem nepovažoval sexuální motivace za něco druhotného, neřku-li podřadného, nastavil jsem se zájmem mladistvé ucho, když tyto protesty zazněly poprvé ve dvoře Sorbonny, kde jsem se shodou okolností nacházel.
Detail, forma Kleopatřina nosu, jedno lidské selhání jsou pro dějiny někdy podstatnější než zdánlivě důležitější důvody. Muž, jehož role je v této souvislosti diskutována a o jehož skálopevnosti mnozí dodnes pochybují, se jmenoval Roche a byl rektorem pařížské univerzity. On to byl, kdo po konzultaci s ministrem školství Peyrefittem nechal policií obsadit Sorbonnu.
A já – jak nějaký stendhalovský Fabrice del Dongo, přítomný a zároveň neasistující bitvě u Waterloo – jsem se stal jedním z oné méně než stovky „zuřivců“ („enragés“), jejichž zatčením se mělo, podle vládního sociologa Bourricaulta, jak jsem se později dočetl, zabránit šíření revoluční nákazy do města nad Seinou. Výsledkem expertního rozhodnutí byl – jak už tomu bývá – pravý opak: narvané policejní antony, z nichž se linula Internacionála, si jen tak tak prodíraly cestu první velkou demonstrací, jež spontánně vznikla na bulváru Saint Michel a jejímž heslem bylo „osvoboďte naše soudruhy!“.
Revoluce ještě ani nevypukla, a už měla své oběti. Mezitím už tu a tam rostly první barikády, jak tomu mělo být posléze po dobrou desítku nocí, za nichž se Latinská čtvrť proměňovala v bojiště, kde kaskády barikád neochvějně čelily útok ů m speciálně nasazené a z dob nedávné alžírské války zděděné Republikové bezpečnostní jednotky CRS, jejíž jméno se navíc pro studenty vděčně rýmovalo s SS. Nicméně, navzdory příměru a tak trochu jako na divadelní scéně se v těchto podivných potyčkách nestřílelo. Přítelkyně mé matky se mohla tudíž s klidem zahledět do svého na zdi visícího Picassa a s pýchou konstatovat, že „její děti se vracejí z barikád včas na večeři“, takže služebné jim ji ani nemusejí ohřívat. „Včas na večeři“, na rozdíl ode mne, fascinovaného a bloudícího mezi haldami dlažebních kostek, jež byly v očích mých vrstevníků symbolem oné chladné moci, která spoutává Obec, a které je nutné vyrvat, aby se zjevila idylická rousseauovská pláž, která se pod nimi skrývá. „Pod dlažbou pláž“, znělo heslo, česky něco jako „Havaj pro všechny!“.
Ještě dnes nejsem pořádně schopen říct, do jaké míry se do této fascinace mísilo zoufalství. Sdělovat svým současníkům za použití téže dlaždičské symboliky, že cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly, se mohlo v danou chvíli zdát zcela nereálným. Pouze si pamatuji, jak běsnícímu osazenstvu studenty obsazeného divadla Odéon, v němž Jean-Louis Barrault, herec a ředitel, ze solidarity odmítl vypnout elektřinu, což ho ostatně připravilo o post, zmateně vysvětluji cosi o režimu, jenž uzavírá své odpůrce do gulagů a jehož zhoubnost je nesrovnatelně větší než každodenní konzumace imperialistické Coca Coly. Marná snaha! V dálné Asii zuřila válka a snímky plačících vietnamských dětí znemožňovaly jakoukoli argumentaci.
Poté se už jen matně vidím na schodech téhož divadla a slyším hlas s nezaměnitelným maďarským přízvukem, jehož vlastník mi sděloval, že on mi rozuměl. Že by východní hemisféra našich mozků myslela jinak než ta západní? Vše se opravdu odehrávalo tak jako na scéně, v divadle světa, o němž je těžko říct, zda bylo surrealistické či absurdní. Dokonce jsem se přistihl, jak náhle z hloubi duše sympatizuji s místním mudrcem Descartesem, který se jednoho krásného rána probudil s představou, že vše, co ví, slyší a vidí kolem sebe mu bylo podstrčeno a nakukáno nějakým záludným čertíkem. Že bychom žili ve světě, kde současně probíhají úplně rozlišné děje a kde se hromadí nekomunikovatelné zkušenosti? V každém případě být Čechem a prožívat „pražské jaro“ v květnové Paříži roku 1968 bylo přinejmenším velice zvláštní.
Podobné rozpoložení a skeptické úvahy vybízely k úniku a k pročištění plic a očí naplněných slzným plynem. Už ani nevím, jak jsem se ocitl na večírku v příjemném prostředí vesnického sídla jisté Arlette, snad známé mých známých. Jedním z nich byl i Philippe, shodou okolností jmenovec úřadujícího ministra školství Peyrefittea. Zákoutí v meandrech Seiny bylo jak vysněné impresionisty, vše vonělo jarem a kam oko dohlédlo, žádná uniforma, jen minisukně tak typické pro šedesátá léta. Dějinám a jejich vřavě však člověk neunikne, byť by se uchýlil do ráje.
Z půvabné Arlette se totiž vyklubala příbuzná ministerského předsedy Pompidoua, což nás chtě nechtě vrhlo nazpět do živé aktuality: radovánky kontrarevoluční mládeže, či běsnění revolucionářů? Co si vybrat?! Návrat do Paříže vedl přes Flins, kde se nacházela automobilka Peugeot, v jejímž okolí se potulovali studenti s úmyslem naplnit ideologický vzorec a konečně realizovat kýžené propojení dělnictva a pracující inteligence. Přítomný bezpečnostní útvar měl za úkol tomu zabránit. „Vaše jméno,“ křičí CRS na Philippa. „Peyrefitte“. Facka. „Odkud jedete?“ „Od Pompidoua.“ Další facka. Copak pravda nemá vítězit nad zlobou a nenávistí? Únik z hlavního města ve mně jen posílil pocit absurdity. Naštěstí se však do této absurdity už začínala mísit špetka komičnosti.
Co nás ohrožuje Dým se rozptýlil, dlažební kostky se vrátily na původní místo, Květen skončil, skončilo i pražské jaro a srpnové tanky se rozjely. Dějiny pokročily a spolu s nimi i osud tuláka mezi barikádami v ulici Gay-Lussac. Stal se ze mě emigrant naplno sdílející se svými francouzskými vrstevníky každodennost společnosti, na hony vzdálené od pražské „normalizace“, leč hledající taktéž svůj způsob přežívání.
Ne že by tu ideologie vyčpěla naráz. Stále bylo nutné se hašteřit s mládeží sice nikterak nadšenou realitou sovětského světa, leč stále shovívavější vůči ní než vůči údajné prohnilostí Západu, a opakovat, že ona příslovečná Coca Cola dělá méně zla než již zmíněné tanky. S „novými filozofy“ záhadným procesem se vylíhnuvšími z maoisticko-trockistických kukel se konečně mohly říkat věci, za jejichž vyřčení byl člověk dříve podezřelý ze spiknutí se samotnou CIA.
Do nově vznikající atmosféry dorazil Solženicyn. Gulag byl odkryt v plné syrovosti a miliony ztratily definitivně víru v nastolování nějaké beztřídní společnosti, navíc revoluční cestou. Svět připravený o jistoty, jež mu poskytovaly ideologické předlohy, se pozvolna chýlil k pádu berlínské zdi a ke svému sjednocení.
Dnes, devatenáct let od pádu komunismu v českých zemích, žijeme ve společnosti, jejíž základní parametry a představy se příliš neliší od těch, jimiž je prodchnuta francouzská společnost. Ačkoli mnozí z nás si to neumějí připustit, věčné a koneckonců legitimní srovnávání přítomnosti a minulosti nás často vede k nekritickému pohledu na to, co se děje dnes. S odkazem na špatnou minulost jsme téměř povinni děkovat dnešku za jeho blahodárnost.
Naší hrozbou však není návrat starých pořádků, jak tvrdí někteří politici a intelektuálové – tu z demagogie, tu z přesvědčení, ale přetrvávání oné nekritičnosti. Snad už bychom konečně mohli lépe chápat mentální svět mladých Francouzů konce 60. let a opustit opovržlivý, či přinejmenším ironický pohled, který na jejich protest většina z nás vrhá. Copak nežijeme obklopeni mládeží, českou mládeží, jejíž věk je věkem francouzských studentů roku 1968 a která komunismus už nepoznala?
Někdo by mohl namítnout, že zkušenost zprostředkovaná rodiči je jiná. To by ale nemělo zabraňovat těmto devatenáctiletým, aby prožívali s patřičnou intenzitou problémy a nespravedlnosti své vlastní doby bez ohledu na hrůzy minulosti, aniž by byli podezříváni z naivity či poplatnosti zhrouceným představám o zářné budoucnosti. Anebo snad od nich máme vyžadovat, aby se zaradovali nad korupcí a jinými nešvary, vyšili si hamburgery na prapory a vyšli do ulic, aby podpořili neprůhlednost privatizačních projektů?
Komunistická éra spáchala na českém národě kdejaký zločin. Tím méně viditelným leč neméně vážným je, že podkopala českou občanskou společnost, atomizovala ji, a znemožnila napříč dějinami pozvolna nabyté a legitimizované formy protestu. Toto z dob komunismu zděděné zpochybňování kolektivních projevů nespokojenosti přežívá dodnes, a mnohdy dokonce dostává oficiální punc ze strany lidí, kteří by nikdy nebyli ochotni připustit, že za své postoje nevděčí svému údajnému konzervatismu, ale v nich samotných hluboce zakořeněné totalitní mentalitě.
Rozpad této mentality spojený s výměnou generací by měl teoreticky vést k vstřícnějšímu pohledu na revoltu francouzských studentů v roce 1968, aniž by tato změna pohledu nutně znamenala ospravedlňování násilných forem protestu. Teprve až k tomuto posunu dojde, budeme schopni říct, že se Evropa konečně sjednotila a spolu s ní východní a západní hemisféra našich mozků.
***
Přítelkyně mé matky se mohla tudíž s klidem zahledět do svého na zdi visícího Picassa a s pýchou konstatovat, že „její děti se vracejí z barikád včas na večeři“, takže služebné jim ji ani nemusejí ohřívat
„Vaše jméno,“ křičí CRS na Philippa. „Peyrefitte“. Facka. „Odkud jedete?“ „Od Pompidoua.“ Další facka. Copak pravda nemá vítězit nad zlobou a nenávistí?
O autorovi| Petr Fleischmann, filozof a publicista Autor (* 1949) je poradce Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu ČR. Kratší verze tohoto článku vychází v česko-německé publikaci Crossing 68/89.
