Herečka Irena Kačírková není obětí spisovatelské mánie poprvé, ale kniha Luboše Nečase Irena Kačírková – krásná, ale nešťastná představuje v tomto ranku vrchol diletantismu.
Autor, jenž o sobě uvádí, že je „redaktorem hlavních rozhovorů ve Story“, ani netuší, jaké náležitosti by měla mít solidní herecká monografie, co to je heuristika, práce s prameny a literaturou, jak využívat pamětníky a podobně. Podařilo se mu získat unikátní fotografický archiv – ten mu asi poskytla hereččina dcera, scénografka Kristina Novotná a dodala ještě kultivované osobní vzpomínky. Ty jsou však obložené neuvěřitelně slátanou kompilací všeho, co autorovi přišlo pod ruku. Stokrát čteme, jak byla Kačírková výjimečná, krásná, inteligentní, oduševnělá – frází má po ruce dost, ale aby se aspoň pokusil popsat a rekonstruovat některý z jejích hereckých výkonů nebo naznačil, o jaký typ herečky šlo a jak se vyvíjela, to ho ani nenapadne.
Jazyk knihy odpovídá primitivně nadnesenému a dryáčnickému stylu bulváru, kromě toho autor na čtenáře spiklenecky pomrkává a oslovuje ho, což v kombinaci s mudrováním na téma úděl krásné herečky působí mimořádně směšně: „Myslíte si, že když byla známou a obdivovanou herečkou, že se topila v penězích? Že to měla mnohem snazší, protože byla neobyčejně krásná, a tím pádem jakékoliv materiální záležitosti pro ni nebyly problém? Ujišťuji vás, že odpověď na tyto dvě otázky je negativní.“ O pár stránek dál je ještě rezolutnější: „Ostatně, které čtyřiadvacetileté herečce se poštěstí ztvárnit šedesátiletou dámu? O žádné takové nevím a nejspíš ani vy.“
Na každé stránce lze nalézt chyby, nepřesnosti, překroucená fakta, autor se nevyzná v terminologii, neví, co je premiéra, co první uvedení, udivuje ho, že jednou hru nastudoval režisér X, podruhé režisér Y. Scénografa Adolfa Weniga řadí do „zákulisního a přípravného personálu“, manžel Kačírkové J. A. Novotný byl prý „profesně ustálený“ a k Jiřímu Krejčíkovi „komunističtí pohlaváři vzhlíželi spíše s despektem“. Plete jména nebo v nich dělá chyby (Leopolda Dostalová je tu Dostálová, dramaturgyně Alena Kožíková zase Kožíšková). Tvrdí, že v Bruselu (1958) se „připravovala historicky první Celosvětová výstava“, a když chce sdělit, že na vše dohlížela komunistická strana, přímo filozofuje: „Na druhou stranu ovšem všechno, co se v kultuře odehrávalo, bylo pod vedením a jistým drobnohledem tehdejšího tuzemského politického spektra, které mělo velmi silný vliv.“
Pokud Nečas vůbec něco hodnotí, používá irelevantní argumenty typu „nejen diváci, ale i spousta uznávaných herců a hereček, kteří měli příležitost tento snímek vidět, dodnes hovoří o nejlepším filmu“. Důkazem jeho bezmoci je i to, jak naložil s dokumenty, které se týkaly udavačského článku z roku 1970 v plzeňské Pochodni. Jeho pisatelka v něm osočuje Kačírkovou a Vosku z antisocialistických postojů, které měli projevit při představení Cowardova Neposedného ducha v Karlových Varech. Záležitost skončila u soudu, ale Nečas nic vysvětlí ani nekomentuje.
Soupis divadelních rolí se v knize jmenuje „Irena Kačírková na prknech, která znamenají svět“ a nabízí opsané divadelní programy – čím víc stránek, tím lépe.
To, že někdo něco sepíše a nabídne to nakladatelství, je dnes běžné, kdekdo se cítí být spisovatelem. Nepochopitelné je, že takový paskvil někdo vydá (Ikar) a že redaktorka (Ivana Parkmanová) nemrkne okem nad desítkami chyb. Irena Kačírková si něco podobného nezaslouží, vždyť by úplně stačilo, kdyby vyšly vzpomínky její dcery, protože ty jediné mají v knize smysl.
