Dnes je to třicet let od leteckého neštěstí, při kterém zahynul Ronnie Van Zant, zakladatel legendární kapely stylu, jemuž se dodnes říká „jižanský rock“.
Počátkem 70. let jako by se vývoj světové rockové scény zbrzdil. Leckomu se zdálo, že se rock jako důležitý generační postoj vyčerpal a topí se ve vlastní brilanci. Z hudebních revolucionářů se stávali načechraní milionáři, celebrity ze stránek bulvárního tisku, jakási nová šlechta, libující si v kupování zámků a okázalých limuzín. Že má rock dost síly, ukázal pozdější nástup punku. Ale ještě před tím se na americké půdě zrodila vlna kapel vycházejících z místních hudebních tradic. Měly přímočarost, údernost a jistou romantiku - a vlasatá mládež poněkud opovrhovaného zemědělského Jihu jim výborně rozuměla.
Dobrý strýček Al
Praotcem southern rocku byl bezpochyby Allman Brothers Band s mimořádným slide kytaristou Duanem Allmanem, který se ale zabil na motorce už roku 1971. Za jeho života byli ABB spíš moderní bluesovou kapelou a typičtější jižanský rock produkovali později.
To už byla na scéně jiná formace z Floridy, konkrétně z města Jacksonville. Název měla divný, ale ochotně vysvětlovala, že Lynyrd Skynyrd je zparchantělé jméno nemilovaného profesora tělocviku máničkovských středoškoláků. Příští zpěvák a rozený lídr Ronnie Van Zant se s kytaristy Garym Rossingtonem a Allenem Collinsem seznámil přes místní studentskou basketbalovou ligu. Nijak se nelišili od všech začínajících skupin kdekoliv a kdykoliv. Učili se za pochodu, sháněli příležitosti ke hraní a ústřední trio začalo psát.
Roku 1972 měli za sebou nevalný pokus o desku, ale i pověst kapely, která to umí rozpálit. Pouze toto věděl Al Kooper, když se na Lynyrd Skynyrd vypravil. Zakladatel přeslavných Blood, Sweat and Tears, protagonista mnoha dalších projektů a také varhaník zásadní desky Boba Dylana Highway 61 Revisited (mimochodem tento týden poprvé přijíždí koncertovat do Čech) se krátce předtím stal producentem společnosti MCA. Tušil, že rádia nebudou hrát pořád jen progresivní rock Yes, Pink Floyd nebo Emerson, Lake and Palmer a publikum se vrátí k přímočařejší muzice.
Celý týden sledoval překvapeně Lynyrd Skynyrd na pódiu atlantského klubu Funocchio, večer co večer slyšel nové výborné songy a věděl, že narazil na ty pravé. Zavřel je ve zkušebně a brousil s nimi tvárný materiál do oslnivého lesku. Zkušený Kooper, opřený o velkou Ronnieho autoritu, byl bezpochyby strůjcem velikého ohlasu prvních desek: Pronounced 'lěh-'nérd 'skin-'nérd (1973) a Second Helping (1974). Z nich slyšíme chytlavé riffy, jednoduché harmonie a zpěvní linky a vedle toho do detailu propracovaná kytarová unisona a dvojhlasy, které prováděli nejprve dva, a pak už dokonce tři hráči vždy zcela totožně. Což se mnohem později stalo běžné pro metalové kapely.
V hudbě Lynyrd Skynyrd se prorocké prvky tvrdé hudby hladce pojily s mírně country přibarvenými baladami a s bluesovými prakořeny. Ale hlavním magnetem byl Ronnie Van Zant, zpěvák zcela civilního hlasu a projevu, zato velkého kouzla bezprostřednosti. Říkává se, že měl dar velkých pololidových nebo countryových umělců, jakými byli třeba před válkou Woody Guthrie a po ní Merle Haggard a Johnny Cash.
Kluka z dělnické „famílie“ nepřipravily sláva a peníze o pocit příslušnosti k těm, kdo neměli tolik štěstí a nadání jako on. A publikum, rekrutující se především ze sociálně slabší vrstvy, jej za to milovalo. A co teprve, když se celého Jihu, pořád jakoby poníženého prohrou ve válce před více než sto lety, zastal songem Sweet Home Alabama, přímou odpovědí na Southern Man Neila Younga, ve které kanadský písničkář hovoří o nejtemnějších stránkách jižanské letory a historie.
K Lynyrd Skynyrd patřila náhle konfederační vlajka z války Jihu proti Severu, náznaky uniforem dávných „šedokabátnických rebelů“, nezbytné klobouky a anachronický patriotismus, hlava furiantsky vzhůru. Paradoxně na jižanskou čest apelovali rozjetí vlasáči, jejichž bratry z filmu Bezstarostná jízda odstřelí klasičtí jižanští burani, xenofobní „rednecks“, chlapi se sluncem osmahlými zátylky od práce na plantážích.
Zakladatelé
Southern rock, jehož přechodný rozmach Lynyrd Skynyrd odstartovali, byl poměrně širokým pojmem. Některé kapely zněly více tvrdě (Ozark Mountain Daredevils), jiné countryově vylehčeně (Marshall Tucker Band). Dalo se právem mluvit o větvi rockového vývoje, jejímiž nejznámějšími protagonisty jsou dnes ZZ Top. Žádná ze skupin ale nedisponovala takovou autenticitou jako právě Lynyrd Skynyrd. Z obrovských pódií se na posluchače valil zvuk tříkytarové úderné jednotky, mezi níž se lehce motal podsaditější „working class hero“ Ronnie s flaškou regionální šňáby v jedné ruce a se zástavou armády generála Leeho v druhé. Zpíval o trampotách obyčejných kluků a holek, tvrdé práci a chlastačkách, i o tom, že je všechno často na houby. Když došlo na hymnickou Free Bird, oslavující jižanskou ikonu, zmíněného Duana Allmana, skladbu s impozantním závěrem v komponovaném gradovaném sóle, byly to okamžiky vstupující do rockové historie.
Ale Lynyrd Skynyrd jsou v oněch dějinách zapsáni bohužel ještě pro něco jiného. 20. října 1977, na vrcholu jejich slávy, s nimi cestou na koncert ztroskotal menší najatý letoun Convair 240 poblíž lesa u mississippského města McComb. Na místě byli mrtví mimo členy posádky a tým kapely také zpěvačka Cassie Gainesová, její bratr Steve, nadějná kytarová posila, a Ronnie Van Zant. Duše i motor. Ostatní muzikanti přežili s těžkými zraněními a léčili se dlouhé měsíce.
Katastrofa přišla tři dny po vydání pátého studiového LP Street Survivors, na jehož titulu stojí skupina fotomontáží v plamenech. Prodej byl stažen a obal vyměněn. Lynyrd Skynyrd ovšem skončili a některé z nich pronásledoval osud dál. Collins měl roku 1986 autohavárii (jeho partnerka nepřežila), a do předčasné smrti zůstal na vozíčku. Nežije ani basista Leon Wilkeson. Ostatní se koncem 80. let dali znovu dohromady, za mikrofon se postavil Ronnieho mladší bratr Johnny. Desky obnovených Lynyrd Skynyrd znějí dobře, koncerty jsou vychvalované, ale je evidentní, že ona zvláštní chemie schází.
Zbývají ovšem ještě staré nahrávky, sálající upřímností a původností. Kdysi nalezly i své tuzemské pokračovatele. Především Žlutý pes čerpal v počátcích z energie a postupů Lynyrd Skynyrd bohatě. A jižanský rock konečně existuje doposud. Už nemá přímý vliv na rockový vývoj, ale posluchačské zástupy především v pásu států na americkém Jihu zůstaly jak legendárním Allman Brothers Band, mohutným Blackfoot nebo brilantním 38 Specials (s nimiž ostatně zpívá nejmladší z bratrů Van Zantů Donnie). A nikde není řečeno, že se z téhle líhně ještě jednou nevynoří něco překvapivého. Jen ty prapory „staré Dixie“ na koncertech vlají sporadicky. Od té doby, co se jich zmocnili skinheadi, se k nim stále nestříhaní muzikanti southern rocku moc nehlásí.
