Může být kolem jedenácti. Tělo leží jak struna na posteli jednopokojového bytu, který se topí ve tmě. Čeká na moment, kdy hlava vyšle signál, že se spí, že den je vzduchotěsně uzavřen. Jenže pak si to neposlušné tělo sedne a hlava zařve: Hybaj do kuchyně! Ruka otevře ty bílé dveře osvětleného chrámu, který je spásou. Chladný vzduch profukuje pyžamem na kůži, ale to nevadí. Pot, co mi stéká podpažím, je taky studený, tak co?
Jogurt, ovocný, smetanový, úžasný. Odtrhnu víčko, hodím ho na zem, kašlu na hledání lžičky, kelímek si vyklopím přímo do hrdla. Je to dobrounké, mňam. Ještě něco slaného? A hele, támhle to kolečko salámu. Vezmu si jen kousek. První, druhé, další a další, pomalu dožvýkávám celých dvacet deka. No a co že bez rohlíku. Pochoutka. S požitkem pořádám tabulku čokolády, hryžu ji přímo z alobalu opřená zády o stůl. Ještě něčím zapít, jasně, pomerančový džus. Polykám ho jak o život. Jsem najedená a spokojená. Pomalu se šinu zpátky do pokoje, lehám pod deku, je mi sladce a za pár minut už nevím o světě.
Strašně jsem se lekla. Nevím čeho, ale mám srdce v krku. Vyskočím a sedám na kraj postele. Mžourám na budík, je jedna v noci. Jsem nasáklá jak houba ponořená do vany. Tak copak, neudělala holčička něco špatného? dobírá si mě hlava. Sáhnu na břicho, je nafouklé jak hnusná vzducholoď. Hlava přitvrdila. A copak to tady máme za neforemnou horu masa a tuku, co se bojí kouknout do zrcadla? O co, že se k němu teď neotočíš? Ty naivko, myslíš, že ráno to bude lepší? Strnule sedím. Jenže hlava poroučí. Mazej do koupelny, ty jedna! Poslušně se zvedám, nohy mám ztuhlé krátkým spánkem, ale musím přidat do kroku, abych stihla zatáčku od dveří pokoje ke koupelně, ten tlak už se nedá vydržet. Umyvadlo je nejblíž. Zvracím rovnou do něj. Potmě. Za pár minut je po všem. Loudám se zase k posteli, vysílená a zničená. Usínám. Za chvíli řvou ptáci. Ráno je čpavé, prosvícené ostrým slunkem. Volám do práce, že na mě něco leze. Noční kolotoč se jak přes kopírák opakuje ještě dvakrát přes den.
Říkám vám, zpočátku je to jednoduché jak facka. Máš pocit, že nejsi dokonalá, vždyť ty stehna jsou jak nabobtnalé lusky fazolí a co teprve zadek? Zkoumala jsem se před zrcadlem svlečená i oblečená, ráno, večer, v kuse. A když přišel hlad? Najedla jsem se, vyzvracela a šlo se dál. Stalo se to dvakrát, třikrát. Mám to pod kontrolou, namlouváš si. Jenže pak se připlíží deprese. Taková jemná, lehounká. A zase tě přepadne palčivý hlad. Kdekoli, kdykoli. Láduješ se, nejde to zabrzdit. Zvracíš. Kolotoč. Problém? Kdepak! Vnitřní hlas říká, je to v klidu, vyhodíš to, břicho splaskne. Houby, výmluvy, omluvy.
Kde jsou ty časy, co na mě táta ze srandy pokřikoval Johana, Johana, s dlouhýma nohama! Jo, když jsem dělala do patnácti atletiku, byly ty nožky ideální. Pak jsem si při skoku do dálky zpřetrhala vazy v koleně. Půl rok v nemocnici a zákaz vstupu na stadion to jistil. Hnípala jsem v kuse v posteli, na hrudi se začaly zvětšovat dvě boule, kolem pasu se ukládala pneumatika. K tomu každé ráno tableta rybího tuku. Humus. Šlo to ze mě ven natotata, jen co byla sestra za dveřmi. Na návštěvy přicházela mamka i babička, obě s nadváhou tak třicet kilo. Fuj, nikdy nechci skončit jako ony. Ty jsi nějak přibrala, ne? Dělej se sebou něco, Johano! dorazil mě táta, když mě s berlemi konečně pouštěli domů.
Jo, takhle nevinně to celé začalo. Je to jak plíseň, která napadne nejdřív jeden lísteček a nenápadně se rozleze po celé kytce. A nikdo si ničeho nevšimne. Ani Martin neměl páru. A nikdy se nic nedozvěděl. Našel si jinou. Sebralo mě to jak přívalová vlna. Deprese mě zamkla do černého pytle a já se jen ochable plazila mezi záchodovou mísou, lednicí a postelí. A když jsem byla uplně na dně, něco mě osvítilo. Potřebuju pomoct! napsala jsem tátovi. Roztočil se nový vír. Celé, od prvního prstu v krku to nakonec trvalo sedm let. Až do chvíle, kdy jsme s tátou odcházeli z nemocnice, já s padesáti kily a jeho rukou přes rameno. To zvládnem, Johano!
Podle příběhu Johany Kryštůfkové napsala Irena Šťastná
