Oknize Jany Beňové Café Hyena mi starý nakladatelský pardál Ladislav Horáček z Paseky nadšeně říkal, že to je nejlepší polistopadová knížka, kterou četl. A protože Horáček nemá zapotřebí se chlubit vlastními knihami, na to už jich vydal dost, bral jsem ho vážně.
Přiznám se bez mučení, že jsem po takovém doporučení čekal něco jiného, nějaký ostrý příběh ze slovenského europomezí, nějaké radikální socioliterární uchopení „tady a teď“, třeba nějaký ženský dunajskoprešporský „kúzolný realizmus“. Ale knížka bratislavské autorky Jany Beňové (nar. 1974) je všechno jiné než snadno stravitelné čtení. Naopak, je to sice útlá (ani ne 90 stránek), ale jak dunajský jíl hutná a přilnavá hmota, kterou se čtenář brodí – a chvílemi má pocit, že se už nemůže hnout dál.
Most přes temně se valící řeku Jisté je, že žít na bratislavském sídlišti Petržalka není žádný med. Je to ponuré místo, jakýsi komplexní hřbitov iluzí, na který se jede po mostě přes temně se valící řeku. Z tohoto „území, kde čas nehraje roli“, vzlíná autorčin monolog jako temně zbarvený dým. Je to monolog jako zaklínadlo, někdy vyrazí rychle vpřed a strhne s sebou několik krátkých příběhů, až na výjimky tragických, smutných, depresivních. Jindy se vrší v metaforických a poetických obrazech, někdy úžasně přesných, jindy rétorických a dutých. Nikdy se tato samomluva nerozvine v ucelený příběh, vše se tu děje jen ve střepinách, fragmentech, náznacích. Její postavy, Elza a Ian, Rebeca a Elfman, obývají tento zhoubný prostor. Jejich útočištěm je bratislavské Café Hyena, kde propíjejí společné peníze. Jeden za druhým odchází do neštěstí, propadá se do šílenství, do apatie, nepoznávají druhé, prchají od sebe. A umírají, jako v závěru Ianova matka: ano, to je popsáno s takovou sugestivitou, jak jen smrt zblízka popsat lze.
Nikdo se ale ničemu nediví, nikdo neprotestuje, nikdo se nevzpírá: ani v textu se čtenář ničemu nediví. Čas ani kauzalita tady nedrží, ten je celý rozvinut v jedné tónině bezútěšnosti. Dění je celé ukryté v jazyce a v posunech pod povrchem textu: postavy ohrožují latentní, nebo už propukající duševní choroby, které jsou symptomem celkového ochrnutí nebo jakéhosi zjedovatění společnosti. Velmi se tu umírá a velmi často je člověku, o němž autorka píše, strašně: zvrací, chce se mu močit, má pocit, že moč mu koluje v žilách; stále ten pocit úzkosti a ohrožení až do jakési obsese: kolikrát jen tu někdo, pes i člověk, kousne někoho do krku, jen tak, jako by vzduch měl zuby a tu jemnou kůži, na kterou se chystá, bylo nutné pokrýt pevnou krustou slov. Zavřít se jimi do skleněného zvonu jak kdysi Sylvie Plathová, na kterou jsem
při čtení Jany Beňové, přes všechny rozdíly, nemohl nemyslet.
***
Jana Beňová: Café Hyena (Plán vyprovázení)
Paseka. Praha – Litomyšl 2010.
Přeložil Miroslav Zelinský. 92 str.
