Petra Paroubková je prototyp ambiciózní ženy, která se vypracovala do metropole, dokonce do jakýchsi jejích vyšších kruhů, a přitom si evidentně pamatuje, v co tak asi mohla doufat, když jí bylo sedmnáct. Dosažené je třeba hájit. Petra přichází ke stolu, mile se představí, jen co ale hovor s předsedou nabírá konfrontačnější polohu, rázně zasahuje. „Můžu do toho vstoupit? Víte, já jsem překladatelka a beru jazyk jako nástroj,“ začíná s úsměvem, o němž víte, že v příští vteřině bude jedovatý. „Já z vašeho tónu cítím, že se mého muže pokoušíte urážet.“
K jejímu vystupování neodmyslitelně patří i drobné demonstrace světoběžnictví. „V Británii, v Německu, v Řecku mluví vydavatelé novinářům do toho, co píšou. A mně budete vykládat, že u vás v redakci je to jinak!“
Odkud sakra může žena, která prý jednou poslala čtenářský dopis do Economistu, znát poměry v západních redakcích? Nebo: mluvíme s předsedou o povolebních koalicích a připomínáme, že lídr labouristů odstoupil, aby své straně zvýšil koaliční potenciál. Paroubková kontruje minipřednáškou, že v Británii předseda a lídr strany nejsou totéž - „což se u nás málo ví“. Brown prý byl předseda. Jenže ve skutečnosti byl Brown lídr.
A tak je to u ní ne snad se vším, ale s ledasčím. Český diplomat, který byl svědkem jejího tlumočení z anglického do českého jazyka, říká, že neuměla dobře ani jeden. Při dnešním stavu českých elit, kdy je ohlupování svým údajným renomé ve světě běžné (Jan Švejnar), kdy se dokonce vynořují houfy falešných doktorů práv, působí její hra na světačku ještě vcelku nevinně. Je to ale taková mše pro chudé, respektive pro obyčejné lidi. Na tuto cílovou skupinu Paroubková působit umí - a jenom slepý by si nevšiml, že i její starší muž, který to jistě všechno dobře vnímá, vedle ní jen kvete.
O autorovi| DANIEL KAISER, komentátor LN
