Je začátek října. Dopis v kastlíku je trochu větší než běžná pošta. Odesílatelem je Kancelář prezidenta republiky. „Píšou ti z Hradu,“ volá žena a tváří se nezaujatě. S napětím jen těžko skrývaným ale po očku pozoruje, jak muž, přece jen víc zvyklý na oficiální poštu, a tedy klidný, otevírá obálku.
„Je mi velkou ctí, že Vám mohu oznámit významné rozhodnutí prezidenta republiky...“
Vedoucí Kanceláře prezidenta republiky v uctivém dopise oznamuje, že pana XY prezident letos vyznamená a že mu státní vyznamenání předá při slavnostním aktu 28. října na Pražském hradě. Nakonec dodá, že oceněný bude co nejdříve osloven Protokolem KPR s podrobnostmi.
Ano, přijdu. Je to pro mě čest Jen velký cynik by v takové chvíli neprojevil rozechvění. Jen hodně zatrpklý jedinec by mohl říci, že ho ta věc nezajímá, že ho obtěžuje, že nic nechce a nikam nepůjde. Pokud mu to zdraví jen trochu dovolí, každý na Hrad odpoví: „Ano, přijdu. I pro mě je to čest.“ Nezeptá se, jaké vyznamenání dostane, to se nehodí. Asi medaile za zásluhy, pomyslí si.
A nastane kolotoč. Času je málo, smoking ve skříni nemáme, třeba by stačil tmavý oblek. Sváteční košile celá přeležená už se neskví novotou, na tu slávu se musí opatřit nová. A boty? Kdy naposledy ty lakýrky vlastně vyšly na vzduch?
Žena má rázem plno starostí. Ty jsou příjemné, horší je to s jazykem, který svrbí. Už už sahá po telefonu, chce tu zvěst vyslat do světa. Aspoň nejbližším příbuzným, nejvěrnějším přátelům.
„Ať tě to ani nenapadne,“ varuje ji muž. Přece z Hradu píšou, že si tu zprávu máme nechat pro sebe, nic nesmí proniknout ven předem.“
Novináři chtějí být jako obvykle těmi prvními, kdo zná aktuální laureáty. A tak každý rok v polovině října znovu a znovu marně obvolávají podle seznamu navržených na vyznamenání známé osobnosti a s trochou rozpaků se ptají: „Nedostali jste pozvání na Hrad? Nebudete mezi vyznamenanými?“ A omlouvají se za faux pas, když slyší zklamané: „Ne, ještě ne. Možná napřesrok, to budu mít jubileum.“ Druhý dopis z Hradu Kola se tedy roztáčejí potichu. Z Hradu přijde další dopis. Ne kurýrem, jak by se možná dalo čekat, ale doporučeně. Ani v něm se pan XY zdaleka nedozví, jaký „metál“ může čekat. Psaní je už ale podrobnější. Tentokrát ředitel Protokolu Kanceláře prezidenta republiky žádá potvrzení, zda se vyznamenaný dostaví osobně. Načrtne, jak bude ceremoniál vypadat, upozorňuje na nutnost večerního oděvu („předepsaný je smoking, společenský tmavý oblek, večerní šaty, uniforma či úbor příslušející úřadu“), přikládá parkovací kartu, posílá časový rozvrh akce. Pokud si budoucí vyznamenaný myslel, že prostě jen přijde včas na večerní slavnost, mýlil se. Tak úplně zadarmo to nebude. Jako každé velké představení, které se odehrává před tváří veřejnosti – a udílení státních vyznamenání je celkem velkolepé představení s pevně určeným rituálem –, se musí pečlivě připravit a také nazkoušet. Přímý přenos začne v osm večer, hrdinové se ale scházejí už o půl šesté. Přesněji: mezi 17.30 a 17.50, jak zní pokyn z Hradu.
Od rána v rodině nikdo za nic nestojí. Rozechvění existuje, stupňuje se, žaludek se svírá nervozitou. Nikdo nic nejí ani nepije. V duchu si opakují: přijít včas, dobře vypadat, nezakopnout, a hlavně neslzet – a to ještě vlastně nevědí, co je čeká doopravdy.
Pokračování na straně II
Podívej, píšou ti...
Dokončení ze strany I
„Vypni mobil, ale měj ho u sebe, ať můžeme volat taxíka,“ kontroluje technické detaily muž. A žena, která by taky chtěla vypadat co nejlíp, jen kývne a dopne mu knoflíček u krku. Dnes není středem pozornosti, dnes má být oporou, jistotou a až pak teprve ozdobou. Neprozradí ale, že přece jen neodolala a svým nejbližším poradila, ať se večer dívají na televizi.
Těsně před odjezdem zazvoní telefon. Redaktor ČTK: „Gratuluji k vyznamenání. Co říkáte tomu, že dostanete Řád Tomáše Garrigua Masaryka?“ Okamžik naprosté strnulosti se jen pomalu mění. Ruka s telefonem se trochu klepe a hlas se nevěřícně chvěje. „Aha, já jsem asi první, kdo vám to říká,“ chápe novinář, který má tu privilej, že s předstihem může chystat své – do osmi večer embargované – zpravodajství. Takže teď už pan XY i jeho žena vědí, pro jaké vyznamenání si na Hrad jde...
Taxikář si za jízdy pouští něco jako Ozzáka a hlasitě se směje. Mžourá po těch dvou, kteří se tváří vážně, nemluví, jen v ruce třímají pozvánku a bůhvíproč taky mobil. Pořad neztlumí, nevnímá napětí, které v autě panuje. Jeho neruší. Od Matyášovy brány se pomalu trousí dvojice. Většinou postarší, někdo o holi, nebo dokonce s berlemi, mezi nimi ale také hoši v uniformách. Prokázali zřejmě hrdinství a dnes budou vyznamenáni. Všichni jdou stejným směrem: k reprezentačním prostorám Hradu.
U paty schodiště je vítají parádní uniformy – hradní stráž je připravena pomoci těm, kterým se hůř chodí. Není jich málo, na ocenění čekali mnozí celý život – a dnešek je pro ně určitě satisfakcí.
V šest číše vína s prezidentem „V 18 hodin jste zván na setkání při číši vína za přítomnosti prezidenta republiky,“ psal ředitel Protokolu v dopise. A je to tak: Ocenění i jejich doprovod jsou vedeni tak, aby si mohli v klidu prohlédnout všechna zákoutí a salonky reprezentačního křídla Pražského hradu: od Nové Matyášovy brány přes Rothmayerův sál, Klínovou chodbu, Širokou chodbu, Janákovu halu, Skleněný, Zrcadlový, Krbový, Hudební sál až do Společenského sálu.
Hned po nich vstupuje prezident s první dámou. Nedá ani mrknutím oka znát, že je to dnes, ve výroční den vzniku Československé republiky, už kolikátá akce, při níž se tváří slavnostně a soustředěně, nebo že se oba jen tak tak stihli převléci po návratu z pokládání věnců u hrobu prezidenta Masaryka... Už ve slavnostním (ale první dáma se poté ještě na samotný slavnostní akt stihne převléknout do jiné večerní toalety) hostitelé každého osobně a pak ještě všechny vítají mimořádně srdečně. Dávají jim najevo, že výběr vyznamenaných je prezidentovou osobní věcí, že jejich osudy znají a že si jich váží. V tu chvíli jim přítomní prostě musí věřit...
Ve Staré sněmovně je pro oceněné a jejich doprovod vytvořené zázemí. Mají tu šatnu i lehké občerstvení. Odtud si jdou nanečisto vyzkoušet, jak to bude vypadat večer naostro. Doprovod si krátí čas, jak umí. Je o čem mluvit, ti, kdo ve Vladislavském sále zkoušejí svou chvíli slávy, mají za sebou život vesměs dramatický, kariéru v proměnách časů většinou spletitou, činy hodné ocenění. Každý už ví, kolik krůčků má udělat, až k němu prezident přistoupí. Ti mladší si zkusili, o kolik kroků přistoupí naopak oni k prezidentovi. Generálka skončila, co dál? Vlastně zbývá jen čekat, než přijde výzva, aby ocenění zaujali svá čestná místa v čele sálu, zatímco doprovod má vyhrazená sedadla v zadních řadách. Oficiální část vyznamenávání zná každý, kdo se někdy díval na večerní televizní přenos: slavnostní příchod manželky prezidenta a čestných hostů uličkou mezi řadami, fanfára z Dvořákovy 8. symfonie, příchod čestné stráže se státní vlajkou a vlajkou prezidenta republiky, fanfáry ze Smetanovy Libuše, příchod prezidenta, hymna, jeho projev. Pak kancléř čte jména a charakteristiky oceněných, oni jdou vstříc prezidentovi nebo prezident přistoupí k nim, dekoruje je, zní potlesky a zase Dvořák. Odchod čestné stráže s vlajkami, odchod prezidenta s chotí... Ocenění si oddechnou, teď už se nemůže nic stát. Ale ouha, večer nekončí. Na schodišti se tísní dav pozvaných hostů. Slavnostní recepce na Pražském hradě teprve začíná.
Mezi těmi, kteří u velkoplošné obrazovky ve foyer sledují průběh ceremoniálu, je spousta známých tváří (celkem bývá pozváno kolem dvou tisíc lidí, ale do Vladislavského sálu se jich vejde zhruba jen sedm set.) Kdo tu není, jako by nebyl S nadsázkou by se řeklo, že kdo tu dnes večer není, jako by společensky neexistoval. Když byl hostitelem prezident Havel, bývala sešlost laděná víc do kumštu, za prezidenta Klause se společnost proměnila. Disidenty, herce, zpěváky, literáty a výtvarníky, kteří bývali v převaze, vystřídala početnější skupina ekonomů, podnikatelů, vědců. Také občerstvení se poněkud změnilo. Za Havla bylo možná nápaditější, za Klause víc tradiční. Rozhodně je ho dostatek, ani do půlnoci se nedá zkonzumovat. Když se sály otevřou a ocenění se promíchají s ministry, poslanci, senátory a dalšími hosty, přichází prezident s paní. Uctivý kruh kolem prezidentského páru nejdřív poruší jeho přátelé, ostatním ostych vydrží déle. Prezident trpělivě podává ruku a zdvořile se usmívá, pak se odebere do jednoho ze salonků.
Recepce kolotá ze sálu do sálu i v přilehlých koridorech. Nejsou tu poprvé, i když tentokrát je všechno přece jen jiné. Ale jedno už vědí odminule: Nejlepší mok nabízejí vinaři vzadu v kuloárech.
(Pozn. autorky: Tento významný den jsme s mužem prožívali 28. října roku 2007.)
