Když Michail Sergejevič Gorbačov v listopadu 1978 postoupil v sovětské stranické hierarchii do funkce tajemníka ÚV KSSS, bylo mu pouhých 47 let – v gerontokratickém sovětském aparátu té doby věc naprosto nevídaná. Zajímavé přitom je, že jeho raketový aparátnický růst mají na svědomí tři nejbližší spolupracovníci Brežněvovi – Konstantin Černěnko, Michail Suslov a Jurij Andropov. Díky jejich doporučení se Gorbačov už dva roky nato stává nejmladším členem politbyra. Mnozí dnešní jeho biografové tvrdí, že již tehdy doufal v to, že se zanedlouho stane prvním mužem sovětské komunistické strany a sovětského státu. Nic mu přitom nevadilo, že resort, který dostal na starosti, zemědělství, byl při tehdejším zbědovaném stavu kolchozů a sovchozů doslova za trest. Právě Andropov prý ale už tehdy mladé kádrové posile říkal: „Neomezuj svou pozornost jen na agrární sektor, Michaile. Snaž se pochopit úplně všechno. A vůbec si počínej tak, jako bys v jistém okamžiku měl vzít veškerou odpovědnost na sebe.“
Ten okamžik na sebe nedal dlouho čekat: po trojím generálnětajemnickém úmrtí soudruhů Brežněva, Andropova a Černěnka během pouhých tří let se do čela KSSS staví doposud téměř neznámý venkovan ze Stavropolské oblasti, jehož ovšem během pár měsíců pozná celý svět.
Symbolem sovětských nadějí a také jistých proměn jsou dvě slova – „perestrojka“ a „glasnosť“, tedy „přestavba“ a „veřejná informovanost“. Zajímavé je, že Gorbačov s těmito pozdějšími zaklínadly, jejichž autorem byl kupodivu Andropov a jež jako emblém obrozujícího se sovětského impéria zdomácněla po celém světě, přišel už měsíc po svém nanebevstoupení – na dubnovém plénu ÚVKSSS. Do obecného povědomí se však oba pojmy dostaly až o rok později, po XXVII. sjezdu strany sovětských komunistů v únoru následujícího roku. Skutečné výsledky nakonec už v druhé polovině 80. let přinesla jen glasnosť, protože tehdejší novináři, publicisté a sovětská inteligence vůbec si opravdu vzali k srdci známý Gorbačovův výrok z ledna 1987: „V sovětské společnosti nesmějí být témata, která by stála mimo kritiku.“ Nikam nesměřoval Velmi rychle se ukázalo, že nějaký jasný plán politických, společenských a ekonomických reforem nový generální tajemník sovětských komunistů nemá. Ba co víc – přes veškerá slovní zapřísahání typu „nastal čas energických a soustředěných činů“, „naší povinností je jednat, jednat a ještě jednou jednat“, „zmoudřet musíme všichni, všemu porozumět, nepanikařit; všichni společně a každý zvlášť musíme jednat konstruktivně“ Gorbačov vlastně nikam nesměřoval…
Přesně tohle mu vůbec nešlo, přestože jeho dynamický, při pohledu zvenčí snad i nesovětský, a proto téměř uhrančivý styl v druhé polovině 80. let ohromoval celý svět. Margaret Thatcherová, která už při jeho první návštěvě Británie v roce 1984 tvrdila, že „pan Gorbačov je člověk, s nímž je dobré mít co do činění“, a pro niž byl nový sovětský vůdce „prozíravý muž, který se nebojí nadělat si nepřítele a dal svému národu svobodu a demokracii“, později ve svých pamětech Roky na Downing Street napsala: „Byla jsem nucena dospět k závěru, že je uhněten ze stále téhož komunistického těsta.“
Mnohem důslednější v kritickém pohledu na Michaila Sergejeviče je v knize Deset let velkých otřesů předseda rady ministrů SSSR z Gorbačovovy éry Nikolaj Ryžkov. Ten meze Gorbačovových možností a koneckonců i příčiny jeho pádu popisuje takto: „Gorbačov co do letory a charakteru jednoduše nemohl být skutečnou hlavou státu. Neměl pro něco takového odpovídající vlastnosti, a tak si v zásadě nepotrpěl na rezolutní mocenská rozhodnutí; raději dlouze diskutoval, rád si vyslechl plno nejrůznějších názorů, polemizoval o nich, zároveň před nutností opravdu něco nějak rozhodnout hladce a elegantně unikal a všechna pro a proti postupně rozpouštěl v mnohomluvných slovních tirádách. Nikdy nebyl ochoten přiznat svou chybu a raději se anonymně ukrýval za údajně kolektivní rozhodnutí… Gorbačovovi bohužel zcela chyběla schopnost a ochota převzít za jakékoli konkrétní rozhodnutí a jeho následnou realizaci osobní odpovědnost.“
Poslední sovětský premiér Ryžkov sice jistě zůstal větším a přesvědčenějším komunistou než potenciální sociální demokrat Gorbačov, ale jeho právě citované obsáhlé hodnocení skutečných možností otce perestrojky je racionální a zcela realistické: to nakonec potvrdil i další vývoj událostí.
Na tomto místě se při podobných ohlédnutích vcelku právem říká, že ať už si Gorbačov doma počínal jakkoli a je podle toho vlastními krajany také hodnocen (čemuž se není co divit), pro svět je to v každém případě bořitel Berlínské zdi i Varšavské smlouvy a jeden z protagonistů konce studené války – bez ohledu na to, že tak daleko jeho původní představy, měl-li jaké, možná vlastně nesahaly. Rozhodně neměl v úmyslu rozpouštět Sovětský svaz, ale zabránit tomuto procesu už nedokázal.
Gorbačovův příběh fakticky skončil a se čtvrtstoletým odstupem od svého počátku nutí k zamyšlení, jak Rusku vládnout. Zkušenosti jeho perestrojky jako by naznačovaly, že stavidla příliš otevřená demokratickým přeměnám vedou k chaosu a anarchii, kdežto jejich autoritářské uzavření, jehož svědky jsme se postupně v posledních deseti letech stali, s největší pravděpodobností znamená strnulost a novou stagnaci, podobnou té, která k perestrojce vedla. Brežněvovu režimu přece v 70. letech minulého století život prodloužily také nečekaně vysoké ceny ropy, jež tehdejší vedení sovětského státu mylně považovalo za projev ekonomické konsolidace a stability. A ceny energetických surovin jsou hlavním garantem prosté existence ruského státu i dnes. O tom není sporu…
***
Pro svět je Gorbačov v každém případě bořitel Berlínské zdi i Varšavské smlouvy a jeden z protagonistů konce studené války
O autorovi| LIBOR DVOŘÁK, Český rozhlas 6
