V první dekádě 21. století se politická scéna Latinské Ameriky přiklonila doleva. Podoby „nové“ levice se od sebe mohou zásadně lišit, jak dokládají dvě výrazné politické tváře regionu: venezuelský prezident Hugo Chávez (ve funkci od roku 1998) a Luiz Inácio „Lula“ da Silva v Brazílii (2003–2010). Na rozdíl od někdejšího vojáka Cháveze se bývalý odborář Lula chystá úřad opustit, jak káže ústava. Nakolik osm let vlády člověka, který se od továrního pásu propracoval až do prezidentského paláce v metropoli Brasília, proměnilo pátou největší a nejlidnatější zemi světa?
Zlaté časy Málokdy předtím bylo o Brazílii slyšet tak často, a tak pozitivně: ať už je řeč o olympiádě v roce 2016, o fotbalovém šampionátu v roce 2014, o misi OSN vedené Brazilci na Haiti či o jedné z nastupujících ekonomik světa v rámci uskupení BRIC. Brazílie zažívá zlaté časy. Přitom to ještě není ani dvacet let, co země nezvládala splácet obrovský zahraniční dluh a inflace přesahovala hranici dvou tisíc procent. Vzpomínka na krušné časy vysvětluje, proč dodnes Brazilci neradi šetří a kupují vše, včetně bot a léků, na splátky.
Přerod z chronického dlužníka na ekonomického tygra Latinské Ameriky umožnili Brazílii dva po sobě jdoucí, byť jinak na hony si vzdálení prezidenti – Fernando Henrique Cardoso a Lula. Navzdory poplachu na finančních trzích z doby, kdy tento kandidát levicové Strany pracujících (PT, Partido dos Trabalhadores) v roce 2002 vyhrál prezidentské volby, řada jeho rozhodnutí pragmaticky kopírovala osvědčené recepty: „Po svém předchůdci zdědil Lula rozumnou makroekonomickou politiku a moudře nechal vše na svém místě,“ míní André Villela z Fundacao Getúlia Vargase. Světový růst cen komodit, hlad rostoucí Číny po zdejší sóji i železné rudě a nová ropná naleziště u pobřeží dokonaly brazilský ekonomický zázrak a způsobily, že zdejší hospodářství zpomalila nedávná světová krize jako jedno z posledních a jako jedno z prvních opět neslo příznaky růstu.
Roky Lulova vládnutí spojené s prosperitou daly Brazilcům pocítit nové sebevědomí, a nejen těm nejbohatším. Člověk nemusí být sociolog, aby si všiml, že Brazílie patří k zemím propastných nerovností. Luxusní věžáky s ostrahou tu stojí v těsném sousedství favel, improvizovaných příbytků chudých. Za Lulovy vlády se díky cíleným sociálním programům začala situace zlepšovat: vzrostla zaměstnanost a minimální mzda. Vládní a nezávislé statistiky se nemusí vždy shodovat, přes 20 milionů Brazilců se však za Lulových let propracovalo do nižší střední třídy. Zřizují si účty, uvažují o nákupu pračky či lednice a po večerech si dodělávají základní školu. Přes všechny tyto dobré zprávy dodnes v Brazílii žije takřka 40 procent lidí v chudobě. Největší slávu ve vyprahlém vnitrozemí, hluboko v Amazonii i v příměstských favelách Sao Paula tak vysloužila Lulovi tzv. Bolsa Familia (Rodinný balíček). Z tohoto příspěvku na nákup základních potravin přežívá 12 milionů rodin. Výměnou za to děti chodí do školy a jsou očkovány.
Ikona Lula...
Byl by omyl měřit Lulův prezidentský odkaz pouze statisticky. Stala se z něj ikona. Skutečnost, že jeden z milionů nuzných lidí, které vyhnal hlad z brazilského severovýchodu do Sao Paula, se z prodejce cukrátek, čističe bot a dělníka u pásu se zanedbatelným formálním vzděláním vypracoval v odborového předáka a prezidenta země, je sama o sobě mocným poselstvím už nejen o Lulových schopnostech a charismatu, ale také o společenské mobilitě a o síle brazilské demokracie. „Dal drtivé většině Brazilců poprvé v historii pocit, že vláda je tu taky kvůli nim,“ shrnuje aktivistka a umělkyně Marie Ange Bordasová.
Jako málokdo před ním ani Lula svou cestu vzhůru nedokázal přejít bez skvrny korupce. Skandály v superprezidentském brazilském systému ale ulpěly na jeho spolupracovnících a prezidenta běžně schvaluje 60 až 80 procent voličů. Řada analytiků má Lulovi za zlé, že neprovedl v druhém mandátu tolik potřebnou daňovou a penzijní reformu, ani neaktualizoval archaický pracovní zákoník. Státní byrokracie dále bují – v hlavním městě Brasília se mezi sebou pere o kompetence přes 30 ministerstev – a stejně tak i výdaje na její chod. Dokonce ani v otázce hodnocení Bolsa Familia nejsou odborníci jednotní. Krátkodobě sice nenechá lidi umřít hlady, ale dlouhodobě zvyšuje jejich závislost na státním příspěvku. Vzdělání a jeho kvalita, velká priorita pro zemi na vzestupu, kde je negramotnost aktuální problém a většina lidí nedokončí osm let školní docházky, zůstala v uplynulých osmi letech až nepochopitelně stranou. Přesto je hlavním heslem všech potenciálních Lulových nástupců kontinuita. Kromě osvědčeného, ale zoufale necharismatického politika Josého Serry usilovaly v prvním kole voleb o prezidentské křeslo bývalá revolucionářka Dilma Rousseffová a někdejší služka, jinak aktivistka a bojovnice proti odlesňování Amazonie Marina Silvaová. ... a kvalita demokracie Z českého pohledu to může znít dost výstředně. Latinskoamerické politické prostředí mnohdy nese právě opačná ideologická znaménka a odráží diametrálně jiné zkušenosti než v tuzemsku. Prezident, který byl dělník a odborář, nemusí automaticky znamenat Antonín Zápotocký. Rousseffová, Lula ani Marina Silvaová nejsou žádní salonní levičáci, ale nasazovali zdraví a krk proti vojenské diktatuře. Lulu ctí, že na rozdíl od Huga Cháveze, Eva Moralese či Daniela Ortegy odolal pokušení ekonomického i politického populismu. Obavy vyvolává, zda jím vybraná a všemožně prosazovaná kandidátka Dilma Rousseffová nebude pouze loutkou v jeho rukou.
Leccos se v Latinské Americe změnilo od časů, kdy se Che Guevara proháněl bolivijským pralesem a hledal, kde zažehnout revoluci. Lze současný příklon regionu vlevo chápat jako příznak zralosti demokracie, či jejího ústupu? Jak kde. Nejednou je spíš výrazem zklamání lidí z kvality demokracie, neschopné zajistit bezpečí, právní stát či důstojný život. Zatím se zdá, že na rozdíl od Venezuely Huga Cháveze si brazilská demokracie s Lulou polepšila.
O autorovi| KATEŘINA, iberoamerikanistka
