Dovolená je věc nebezpečná, zpřítomňuje totiž jednu otázku, na niž člověk během pracovního zápřahu nemá čas, vytěsňuje ji. Co všichni pořád mají s tou prací? Potom, co jeden dva a půl týdne vcelku úspěšně naplňoval ideál dolce far niente, se na ni odpovídá hodně ztuha.
Existuje docela rozšířená představa, že činnost je vždycky lepší než nečinnost. „Dělání, dělání je lék,“ zpívá se v populární výchovné písni. Je třeba být činorodý, produktivní, dělat – lhostejno co. Jako kdyby bylo na světě málo, dejme tomu, nevzhledných oděvů, univerzálních hnědých omáček, pitomých článků. Kdo se náležitě nečiní, budiž označen za „nemakačenka“, kterýžto výraz budiž vyslovován s pohrdlivým úšklebkem. Moment, kdy je jeden po delší pauze opět vržen do pracovního procesu, plně odhaluje absurditu téhle představy. Myslí si tady snad někdo, že čučet do moře je činnost méně produktivní a záslužná než... většina ostatních činností? Dělání samo o sobě není nějaká velká hodnota. Jde o to, co se dělá. Dokonce bych byl schopný vyjmenovat ne úplně málo lidí, kteří by měli být velkoryse placeni za to, že nedělají nic – i tak bychom na tom všichni hodně vydělali.
Značnou pozornost na internetových, jak se říká, sociálních sítích vzbudil text prezidentova tajemníka Ladislava Jakla, jenž autor zveřejnil na svém blogu na iDNESu. Přitažlivým jej činí především nadpis. Kolik lze vydělat zamaštěným ptákem je titulek evokativní možná trochu víc a trochu jiným způsobem, než pan Jakl zamýšlel.
Mě na tom textu zaujala ještě jiná jeho charakteristika. Autor v něm popisuje únik ropy v Mexickém zálivu jako mediální humbuk, ve skutečnosti prakticky neškodný. „Jistěže na tom všem humbuku kdosi vydělává. A vydělává veliké peníze. Jako kdosi vydělal na mexické prasečí chřipce, která měla loni v létě vyhladit málem půl lidstva a dnes po ní pes neštěkne. Můžeme se těšit, že globální režiséři kdesi již připravují nový divadelní kus, když starý už se okoukal. Je jen otázkou času, kdy miliardy lidí dostanou další představení. Představení, za které budou platit mastné vstupné, aniž o tom budou vědět.“
Dají se v té úvaze najít příklady hned dvou stereotypů: Všechno, co protivník považuje za špatné, musí být ve skutečnosti dobré nebo přinejmenším neškodné. Pokud tedy pan Jakl považuje lidi, na něž lze uplatnit vágní charakteristiku „zelený“, za protivníky, musí lhát úplně ve všem a o všem (ta skutečně nebezpečná hnutí přitom uspěla proto, že nabízela zlou odpověď na nějaký skutečný problém). Mají-li environmentalisté něco proti ropné skvrně, musí ten flek ve skutečnosti být náš nepochopený kamarád. A za vším vždycky jsou jenom prachy. Jak jinak. Tenhle způsob dělání chytrého nikdy nebyl zrovna pronikavý. Kdo se k němu uchyluje, podává mimo jiné svědectví o omezenosti vlastní fantazie. Lidské motivy pro dobré i špatné jsou daleko spletitější a daleko zajímavější, než se nám autoři Jaklova formátu snaží namluvit.
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
