V negativní předvolební kampani by českým stranám nejvíc prospěli neanonymní příznivci
Podle sobotní MF DNES bude sociální demokracie obvolávat potenciální voliče. Položí jim otázku, koho budou volit. Když zazní odpověď ČSSD, zanesou si najatí telefonisté a telefonistky dané číslo do jakýchsi seznamů. Když zazní jméno jiné strany, tak se slušně omluví a zavěsí.
Líbí se mi to, což píšu bez jakékoliv ironie. Zdá se mi to jako výrazný posun oproti zprávě před týdnem, podle které si ČSSD naopak fotografovala a archivovala své odpůrce. Lidové noviny si toho všimly na jednom středočeském mítinku a napsaly o tom článek, což vyvolalo nečekaně silnou odezvu. Lidé začali částečně spontánně a částečně organizovaně posílat Jiřímu Paroubkovi své fotky, a to s žádostí, aby si i je zařadil do fotoalba svých odpůrců.
Když píšu „organizovaně“, tak tím myslím prostřednictvím skupiny na komunitní síti Facebook. Počet příznivců této skupiny přesáhl v sobotu číslo 50 tisíc. Stal se z toho poměrně silný a populární fenomén. Sem patří malá osobní vsuvka, či spíše upřesnění. Jsem s tímto fenoménem někdy spojován a na stránce dotyčné skupiny je zmíněno, že jsem její vznik inspiroval. Myslím, že si to zaslouží vysvětlení. Pozitivní příběh s happy endem Nevím, jestli jsem byl první, koho posílání fotografií předsedovi ČSSD napadlo. Přesně si pamatuju, kdy to bylo. V úterý ráno při čtení ranních novin. Zpráva o tom, že ČSSD pořizuje fotky svých odpůrců, mě nijak nešokovala ani nerozčílila. Ani informace o tom, že je zveřejňuje na svém stranickém webu. Zapátral jsem okamžitě v paměti a uvědomil si, že mám spousty známých a přátel, kteří se nelibostí k ČSSD a Paroubkovi nijak netají. Že mezi ně koneckonců patřím i já sám. A od toho byl už krůček k anekdotě: Pojďme poslat naše fotky Jiřímu Paroubkovi, ať jemu i jeho nebohému osobnímu fotografovi ušetříme práci.
Vzal jsem mobilní telefon, vyťukal do něj krátký textík a publikoval ho na webu. V tom je krása i riziko moderních technologií. Celé to trvalo asi tak pět minut. Ale spustilo to zjevně lavinu. V následujících minutách začali lidé posílat své fotografie na veřejnou e-mailovou adresu Jiřího Paroubka ve sněmovně. A někdy v průběhu dopoledne založil jeden z mých facebookových přátel výše zmíněnou skupinu.
Druhý den mi volal jeden novinář, aby se na věc vyptal. Mimo jiné se mě zeptal, jestli to jako člověk publikující v novinách nevnímám jako nemístný aktivismus. Vysvětlil jsem mu, že o politice píšu občas do novin své názory, ale to ze mě nedělá vyváženého a nezaujatého novináře. Tím nejsem. Ale nejsem ani aktivista. Nikdy jsem žádnou politickou ani jinou skupinu nezaložil, a to na Facebooku ani jinde. V žádné dokonce ani nejsem členem.
Nemám ambici věci v politice měnit jinak, než že o nich napíšu. A tak to bylo i v tomto případě. Ale chápu, že politické strany i konkrétní politici mají své odpůrce a příznivce. Zdá se mi to lepší než kolektivní masa naštvaných na všechny a na všechno. Tam totiž česká politika v poslední době směřuje. Celou tu kauzu s fotografováním a poté skupinu na Facebooku ovšem vnímám jako pozitivní příběh s happy endem. Byť se to možná nezdá, nemám nic proti tomu, když si politická strana fotografuje na veřejném mítinku své odpůrce. Souhlasím i s nálezem příslušného úřadu, že nedošlo k porušení zákona.
Jakého taky? Účastník veřejného protestu by neměl mít nárok na anonymitu, aspoň ne v demokratické zemi, ve které snad žijeme. „Anonymní odpůrce“ je to, co tak dobře známe z internetových diskusí, a víme tedy, že tento společenský druh veřejné debatě neprospěje.
Vadil mi styl a jistá ušmudlanost, s jakou ČSSD focení organizovala, nebo jak to aspoň bylo popsáno v novinách. A má anekdota spočívala v tom, že se odpůrci Jiřího Paroubka sami přihlásí. „Tady nás máte a vězte, že se nám nelíbí, co děláte.“ To je to, co potřebujeme: lidi, kteří mají na politiku názor a stojí si za ním. Jménem nebo tváří. Že se těch lidí našlo padesát tisíc, je happy end. Stejně tak je happy endem i to, že ČSSD svoje fotky získané bez souhlasu dotyčných (jakkoliv legálně) naopak stáhla.
Ano, budu volit pana XY Neanonymní odpůrci jsou lepší než celonárodní naštvanost. Ještě lepší by však byli neanonymní příznivci. Ty česká politika potřebuje. Jestli je letošní kampaň něčím typická, tak tou ohromnou negativní energií. Veřejně proti něčemu nebo někomu protestovat není špatné, ale mnohem lepší je někoho nebo něco veřejně podporovat. Je to mnohem těžší, to si uvědomuji z vlastní zkušenosti. Ale má to v sobě naději a příslib řešení.
Tím se obloukem vracím k tomu, že ČSSD chce telefonicky získávat a registrovat své příznivce. Je to dobrý nápad, jakkoliv členství v této partičce dopředu zdvořile odmítám. Měly by to dělat i další strany. A těším se na to, až padesát tisíc fanoušků získá facebooková skupina, která bude politika XY podporovat. To by v tom byl čert, aby se nějaký nenašel.
Veřejně proti něčemu nebo někomu protestovat není špatné, ale mnohem lepší je někoho nebo něco veřejně podporovat. Je to samozřejmě mnohem těžší.
O autorovi| MILOŠ ČERMÁK, novinář e-mail: cermak@extra.cz
