DRÁŽĎANY (od zvláštního zpravodaje LN v Německu) „Svou matku jsem nemohl zachránit,“ zmínil téměř 80letý Günther Kannegieber asi nejpalčivější osobní vzpomínku na osudový 13. únor 1945.
Při spojeneckém bombardování Drážďan totiž přišel o velkou část rodiny. A i když se s tímto hrůzným zážitkem již dokázal vyrovnat, přesto je z jeho vyprávění stále poznat, jak moc ho 65 let staré události poznamenaly - kromě matky tehdy zahynuli i jeho mladší sestra a bratr.
Kannegieber byl v únoru 1945 čtrnáctiletý mladík chodící do osmé třídy. Podobně jako někteří jiní chlapci měl kromě toho za úkol v případě nouze a v krizových situacích pomáhat policii. „Bylo to pro mladé, aby byli užiteční,“ podotkl v rozhovoru pro LN Kannegieber. Každý druhý večer tedy musel chodit na prefekturu, aby se tam nahlásil. Dostával za to marku a půl a navíc i potravinové lístky.
V ten nešťastný večer (bylo zrovna úterý) Kannegieber zaslechl poplašný signál varující před bombardováním, a vyrazil se proto hlásit na policii: „Potkal jsem kamaráda ze školy, který seděl v lavici vedle mě. Říkal, že v rádiu mluvili o bombardérech mířících na Drážďany.“ Chlapci tedy šli spolu, ale na stanici nedošli. Asi kolem desáté hodiny je zastihl letecký útok v ulici Schumann Strasse. „Schovali jsme se do nejbližšího domu,“ řekl Kannegieber. Když skončilo nejhorší, vrátil se Kannegieber do své ulice, která ležela ve čtvrti Johannstadt.
Chlapec tam zjistil, že jeho dům ještě stojí. „Mluvil jsem se svou matkou,“ vzpomněl si s vážným výrazem Kannegieber. Tehdy však netušil, že to bylo naposled. Kannegieberovu rozmluvu s matkou narušila hlídka protivzdušné obrany a vyčinila mu, jak je možné, že se zdržuje doma a nepomáhá ostatním. Kannegieber proto nelenil a vyšel do ulic. Ve městě objevil několik žen, které potřebovaly doprovodit do nemocnice.
Přišel o velkou část rodiny Zrovna se nacházeli u vchodu do nemocnice - bylo to několik hodin po prvním útoku - když přišel druhý a mnohem ničivější nálet. Svědci ho popisují jako hotové peklo. „Byla to katastrofa,“ přitakává Kannegieber, který neměl čas schovat se do krytu a útok díky velkému štěstí přežil přímo v budově. „V podstatě jsem se podruhé narodil,“ řekl. Po druhém útoku Drážďany připomínaly scénu z Apokalypsy, domy byly zbořené, ztráty na životech hrozné. Lidé neumírali jen kvůli samotným výbuchům, ale i v důsledku ohně a kouře. Smrt kvůli vysoké teplotě našli i někteří lidé, kteří se bláhově schovali v jedné z drážďanských fontán. Doslova se zde uvařili.
Kannegieber po dalších peripetiích ve městě zamířil domů. Z jeho domu však zbyly jen sutiny. Marně se chlapec snažil dovolat do zavaleného úkrytu, kde měla být jeho rodina. Nikdo se neozýval. Přesto ještě dlouhou dobu doufal, že jsou matka a jeho sourozenci naživu. I dnes, když o jejich konci vypráví, pláče.
Z jeho rodiny totiž zbyl pouze otec, který sloužil v armádě a válku nakonec přežil, a starší sestra nežijící již doma. A právě otec, který se 14 dní po katastrofě objevil doma, se chlapce možná trochu vyčítavě ptal, proč matku nezachránil. Kannegieber však tvrdí, že do služby jít musel: „Kdybych to věděl, tak bych je vzal s sebou.“ Avšak nic netušil. Jako někteří další pamětníci tragédie si v pátek své blízké alespoň připomněl na vzpomínkové akci v kostele Dreikönigskirche.
