A už jste našli tu tajnou chodbu z Brna do Rajhradu? Tak zní snad nejčastější otázka týkající se brněnského podzemí. Nenašli a ani nenajdeme... Taková chodba, kterou by mohly jezdit vozy i s koňmi, prostě neexistuje. A proč taky? „No protože se to říká...“ Ano, říká se to, a taky alespoň tucet pamětníků v té chodbě kdysi dávno byl. Ale bylo to v dobách jejich dětství. A od té doby se jejich pohled velmi změnil, i když si to nechtějí přiznat.
Totiž tajemství, které je objeveno, a záhada, která je vysvětlena, ztrácí na přitažlivosti. A to je možná také jedním z důvodů, proč brněnští radní stále otálí se zpřístupněním podzemí. Uchovávají tím legendu při životě.
Jednou mne jeden pamětník doslova vyprovokoval svým rezolutním tvrzením o jakési chodbě, kterou on v době, kdy býval ještě malým chlapcem, prolézal z Pekařské ulice až na Špilberk. Dokonce určil neomylně i místo, kde měl být údajný vchod. Tenkrát jsem jeho tvrzení podlehl a nasměroval krumpáče horníků do těch míst. Za dychtivého očekávání pamětníka jsme se dozvídali další detaily o této chodbě, která se prý větvila a vedla tak daleko, že jim ani baterky nestačily na svícení „...a byla velká! Celý vůz by se v ní ztratil!“ Po několika hodinách kopání se k mému překvapení opravdu v hloubce půldruhého metru cosi objevilo. Podle malé klenbičky jsem pochopil, že jsme našli starou stoku vedoucí přes dvůr domu, kde jsme se nacházeli. Když jsme ji otevřeli, pohlédl jsem na pamětníka a bylo mi ho líto. Ztratil jeden dětský zážitek a bylo to na něm velice znát. Stoka byla vysoká 80 centimetrů a široká půl metru. A byla to ona. Malá, polozasypaná a dlouhá necelých deset metrů. Byla stejná jako tehdy, jen oči, které ji kdysi viděly, vyrostly a změnily zápis v kronice zážitků do podoby tunelu. Ale proč ne?
Tajemství rostou, dokud jsou tajemstvími Neznámá tajemství byla vždy hnací silou objevů, ale i vzniku legend. A že jich v Brně máme! Třeba brněnský drak. Vždyť je to krokodýl, který by těžko sužoval město svou přítomností. Nebo panáček na věži kostela sv. Jakuba, který údajně vystrkuje zadeček na konkurenční Petrov. On tam totiž ten panáček není sám a vůbec nemá zájem na někoho něco vystrkovat, protože se věnuje úplně jiné činnosti, o které se školním dítkám nevypráví. Kamenná panna v Orlí ulici je zřejmě ve skutečnosti socha chlapce z přemístěného portálu a zvonit v Brně poledne v jedenáct hodin se začalo dávno po švédském obléhání.
A jak je to s podzemím? Existuje vůbec, nebo o něm kolují jen legendy? Ano, existuje! A dokonce se čas od času samo hlásí o pozornost. Jenom ho zatím skoro nikdo neviděl. A proto o něm kolují legendy. I o jezeru pod Petrovem a tajných chodbách z města. Ovšem, přátelé, to jezero tam skutečně je. A chodby, kterými pekaři mohli zásobovat obležené město chlebem, jsou tu také. A labyrint pod Zelňákem a tisíce kostlivců pod jakubským kostelem a další a další...
Jenže, a to je ta otázka, kterou naši radní zřejmě stále řeší, chceme to krásné tajemství zničit? Chceme, aby to, co se pod městem nachází, bylo zveřejněno? Ale proč?
„...a co ta chodba do Rajhradu?“ Dobře. Tak já to tedy řeknu. Ještě jsme ji nenašli, ale pracujeme na tom usilovně, a kdyby o ní náhodou někdo něco zaslechl, tak ať to nikomu neříká - legenda by zmizela a stejně by vás tam nikdo nepustil.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce.
O autorovi| ALEŠ SVOBODA znalec brněnského podzemí
Vydání| Tato zpráva vyšla v prvním vydání
Regionální mutace| Lidové noviny - Brno
