V pětadvaceti se Silvia zabydlela v Londýně, ve dvaatřiceti změnila zaměstnání a v osmatřiceti se rozhodla se vdát. Z ekonomické analytičky se stala učitelka italské židovské kuchyně v Londýně. Britští židé k ní docházejí na kurzy, případně Silvia, s autem plným kuchařských pomůcek, dorazí k nim domů. Londýnem se nesou zvěsti o jejím dýňovém rizotu a artyčocích po židovsku. V novinách má pravidelné sloupky a` la Sex ve městě, které končí košer receptem. Před dvěma lety přišel na hodinu belgický žid žijící rovněž v Londýně a minulý týden byla v jejím rodném Římě svatba.
Silvia Nacamulli strašně ráda vaří a ještě raději jí. Kamkoli přijede na návštěvu, nastoupí do kuchyně a vaří sobě i domácím. Italskou kuchyni miluje - stejně jako většina Italů. Nekonečně mnoho druhů těstovin, tenoučké pizzy, sýry a v oleji macerovaná zelenina jsou zřejmě i jejich duševní potravou a je vlastně záhadou, že při tom množství a s tím, jak pozdě večer se ládují, nejsou všichni tlustí. Cizích restaurací je v Římě minimum a Thajky nahánějící lidi na ulici na smažené nudle vyvolávají u kolemjdoucích úsměv. Nudle, když mají své špagety? Stejné je to s kávou. Silvia mě přivedla k závislosti na hrnečku černého espressa. Na každé římské ulici voní alespoň jedna otevřená kavárna, u jejíhož baru do sebe místní házejí espressa jako frťany několikrát denně. „Proto se tu taky nemůže nikdy něco jako Starbucks uživit. Jejich obrovské mléčné kbelíky by tu nikdo nepil,“ vysvětluje mi Silvia.
Silvia jde na zkoušku účesu a já s kamarádem Lucou Nardonim, rovněž rodilým Římanem, si půjčujeme od jeho známého auto, které vzbuzuje tolik nostalgie - malé cinquecento. Povezeme v něm Silvii na svatbu. Když se v něm čtyřicítkou řítíme městem, Italové se zasněně ohlížejí. Staré dobré časy jsou v Římě velké téma. „Italové už ale více let žijí vlastně z podstaty. Z pověsti, kterou v Evropě mají,“ vypráví mi Luca za volantem. Prý už nejsou tak přátelští ani tak veselí, jak by napovídala jejich reputace. Drahé bydlení a úbytek práce jim dělá starosti. Lucova španělská žena v tom má jasno: Italská tradice rodinných klanů a záliba v majetku má na svědomí místy havarijní stav všeho veřejného. Od autobusů po letiště.
Početná komunita židů, z níž pochází i rodina Silvie, se v Římě usadila už kolem druhého století před naším letopočtem. Dnes je jich tu kolem patnácti tisíc a jejich tradice se nepodobají ničemu. Dědí se unikátní nápěvy, zvyky a recepty. Většina rodin se mezi sebou zná, a tak se ví, komu dospívá syn a která holka je na vdávání. Většina dívek skončí pod chupou s někým z komunity. Výběr je prý pořád dost bohatý.
Svatba, kterou zakončí nedělní obřad, začala už ve čtvrtek takzvanou mišmarou. Je to výhradně místní židovská tradice. Tam, kde se narodilo dítě nebo se chystá svatba, se v předvečer obřízky či před sňatkem sesedne rodina kolem stolu a zpívají se modlitby a požehnání. Kolem dokola je obstoupí příbuzní a přátelé. A pak se hodně a dlouho jí.
Kolem stolu se toho večera namačkalo sto třicet lidí, a to se Silvia dušovala, že pozve jen nejbližší. Po dvaceti minutách složitých melodií se začalo nosit na stůl. Rozlehlý byt rodičů (včetně dvou teras) byl zastavěný stoly, na nichž přistávaly tácy s mozzarellou a mísy s různými náplněmi. „Neuvěříš, kolik toho dokážou sníst,“ smála se Silvia. Když mi její matka s hlaholem vyprávěla, jak to všechno během několika dní navařila, pochopila jsem, že Silvia analytičkou trhu být nikdy nemohla. Z obou padaly recepty, samy vášnivě ochutnávaly a řešily, co připravit na páteční šábes. To bude prý intimnější večeře. Byla, přišlo zhruba šedesát lidí. Rodina belgického ženicha svorně držela zdvořilý úsměv na rtech.
Na břehu Tibery stojí Tempio Maggiore di Roma, sto let stará, přísná a vznosná synagoga. Je krásné jarní ráno, na nedalekém náměstí demonstrují odboráři s červenými šátky kolem krku a mně se v kabelce neskutečně dlouho přehrabuje ochranka synagogy. Nakonec mi zabaví fotoaparát a telefon. Posléze mi nežidovští přátelé z Říma potvrdí, že v synagoze nikdy nebyli. Ženich je přizván ke čtení z tóry, zatímco ženy na galerii vedou řeči.
V den svatby se s nevěstou řítíme cinquecentem obaleným do bílého organtýnu na jeden z městských pahorků, kde už čeká připravená chupa. Tradiční stříšku, pod níž si židovský pár slibuje věrnost, vyrobila z plexiskla, baldachýnu a květin Silviina sestra.
Na nábřeží míjíme obrovský obelisk s nápisem Mussolini Dux, který si nechal vyrobit sám oslavovaný. Viditelně to rozhodilo jen mě, Lucovi na památníku z duceho éry nic zvláštního nepřijde. Ve společnosti vítězných sloupů, oblouků a paláců despotů typu Nerona prostě jen zapadá do italských dějin.
Když pod ženichovou botou typicky křupne sklenka, všichni se dají do jásotu. Mazel Tov, hodně štěstí, už svorně vykřikují i původně trochu zkoprnělí belgičtí příbuzní.
Silvia má smetanově bílé šaty a v hustých hnědých vlasech zapletené květy. Jsou dvě ráno a utancovaní svatebčané posedávají v sále. Ženy už tančí jen vyzuté, kolem se povalují boty na vysokých podpatcích. Silvia si prohlíží své bosé nohy. „Ještě než se vrátíme do Londýna, oslavíme tu pesach. Měla bys zůstat, to už bude menší. Jen nějakých pětačtyřicet lidí.“
O autorovi| Nora Grundová, redaktorka Pátku
