Iva Militká-Dlasková se rozhodla, že se vyrovná se smrtí partnera napsáním pamětí. Na tom by nebylo nic divného, pokud by součástí pamětí nebylo jméno známého spisovatele.
Za všechno může Jiřina Šiklová, žertuje Matěj Dlask. Socioložka totiž jeho matce, která je snachou Ivy Militké-Dlaskové, poradila, jak se mohou staří lidé vyrovnat se ztrátou partnera: Třeba tak, že se pustí do psaní pamětí. Iva Militká Dlasková vzala radu vážně, usedla k psacímu stroji a na sto třiceti stránkách popsala své mládí. Vzpomínky doplněné fotkami darovala pak všem třem svým vnoučatům. V jejím deníku byla i zmínka o jejím kamarádovi z dětství Miroslavu Dvořáčkovi a jeho osudu.
Žádné z vnoučat si tohohle příběhu tehdy v babiččině deníku nijak zvlášť nevšimlo. „Nezaujalo nás to, vlastně jsem to ani neregistroval,“ říká Matěj Dlask. „Zajímaly mě spíš události, o kterých jsem z dřívějšího vyprávění něco věděl. O tomhle babička nikdy předtím nemluvila.“
Vše se změnilo až loni v létě. Iva Militká Dlasková se, povzbuzená tím, že už přece padesát osm let starou událost, která ji trápila celý další život, popsala v deníku, pustila do vyprávění. Na návštěvě u ní byl toho letního večera vnuk Matěj Dlask s rodinou. „Začali jsme se bavit o bratrech Mašínech. Zeptal jsem se babičky, jestli také znala někoho, kdo byl v padesátých letech zavřený,“ vzpomíná vnuk. „Nejdřív řekla, že ne. Pak se opravila, že přece jednoho znala.“ A začala vyprávět příběh svého kamaráda z dětství Dvořáčka včetně jeho zatčení komunistickou policií na studentských kolejích.
A tak byly vysloveny základní črty příběhu, který letos na podzim zahýbal nejen českou, ale i světovou veřejností. Archivy později vydaly jediný dokument, který potvrzoval Militké podezření, že s udáním agenta chodce Miroslava Dvořáčka měl „cosi společného“ světoznámý spisovatel Milan Kundera. Článek „Udání Milana Kundery“ vyšel v týdeníku Respekt. Spisovatel se ohradil: Je to lež. A zastala se ho řada lidí zvučných jmen.
Článek však také rozpoutal debatu o tom, zda zveřejňovat opravdu všechna tajemství archivů, a o kreditu intelektuálů, kteří v 50. letech uvěřili komunistické ideologii. Objevil se názor, že článek měl jediný cíl: skandalizovat světoznámého literáta. Následující text je pokusem o rekonstrukci nikoli toho, co se odehrálo před necelými šedesáti lety, ale toho, co se stalo letos.
Noční můra „Bylo překvapivé dozvědět se z ničeho nic něco takového o babičce a dědečkovi,“ vzpomíná Matěj Dlask. Přiznává, že zpočátku bral vyprávění staré paní s rezervou a řadě věcí z jejího vyprávění příliš nerozuměl. Nicméně přesvědčil svého bratrance Adama Hradilka, který se zabývá orální historií, aby se pokusil zjistit z archivů víc.
„Matěj mi vyprávěl útržky zamotaného příběhu, nepříjemnou část minulosti své babičky Ivy Militké-Dlaskové,“ vzpomíná Adam Hradilek. „Zároveň se zmínil o tom, co ji trápí od roku 1950: Opustila sice svého milého, neodjela za ním na Západ, stala se komunistkou, ale v životě by neudala svého nejlepšího kamaráda z dětství. Právě to si o ní ale mysleli její bývalí spolužáci a známí.“ Začal se tedy Dvořáčkovým příběhem zabývat a zjistil, že je natolik zajímavý, že by stál za zpracování.
Iva Militká-Dlasková znala Dvořáčka od dětství, vyrostli v Kostelci nad Orlicí. Když byl jeho ročník na Letecké vojenské akademii po komunistickém převratu rozpuštěn, rozhodl se utéct na Západ a přihlásit se k letectvu tam. Po útěku začal pracovat pro exilovou zpravodajskou službu.
Militká chodila s Dvořáčkovým kamarádem, který pak také uprchl. Původně chtěla také emigrovat, ale zamilovala se do Miroslava Dlaska, studenta estetiky a zapáleného komunisty. Dvořáčka nečekaně potkala v březnu roku 1950, když přijel s tajným úkolem do Prahy. Militká mu na koleji uschovala kufr a domluvili se, že u ní přespí. Noc už ale agent chodec strávil v cele. Ivě Militké se obraz policejní eskorty odvádějící Dvořáčka proměnil v noční můru. Dva muži ji tehdy odvedli do vedlejšího pokoje s tím, že ten, kdo k ní má přijít, bude zatčen. Celý výjev sledovala škvírou ve dveřích. Respektu řekla: „Odjela jsem pak do Kostelce za rodiči, abych jim řekla, že jsem způsobila zatčení Mirka. Můj otec navštívil jeho rodiče a řekl jim to. Ten pocit, se kterým jsem pak musela žít, byl strašný.“
Přestala jezdit do rodného města, místní ji totiž vinili z Dvořáčkova neštěstí. Měli za to, že ho udala právě ona. Přitom ona řekla o tom, že u ní má Dvořáček přespat, jenom svému budoucímu manželovi Miroslavu Dlaskovi. Ten už předtím věděl, že Dvořáček utíká z vojny a ukrývá se. Tehdy nic neudělal, nešel je udat, takže se nebála, že by to udělal teď. Celý život se pak bála manžela zeptat, co se vlastně stalo. Našla k tomu odvahu až o víc než čtyřicet let později. Dlask jí tehdy řekl, že se svěřil svému příteli, studentu režie Milanu Kunderovi.
„Když nám babička loni v létě příběh vyprávěla, zmínila také, že Kundera měl tehdy dědovi říct: Neboj se, to zařídíme,“ vypráví Matěj Dlask. „Když jsem se jí na to ale nedávno ptal znovu, řekla, že už si tu větu nepamatuje.“ Paměť archivů byla ale delší než paměť Ivy Militké-Dlaskové. Jediný list papíru v jednom ze svazků, strohý záznam z obvodního oddělení policie v Praze 6, způsobil, že příběh později obletěl celý svět. Vyplynulo z něj totiž, že Dvořáčka udal tehdy jednadvacetiletý student, dnes světoznámý literát Milan Kundera.
Původně se měl na textu o Dvořáčkovi a Kunderovi podílet novinář Adam Drda. „Domluvil jsem se s ním, že já zpracuji Dvořáčkův příběh a on mi pomůže s tou částí, která se bude týkat Milana Kundery, a výsledný text spolu uveřejníme,“ říká Adam Hradilek. Začátkem září ale Hradilka kontaktoval Petr Třešňák z Respektu, kterému se o příběhu také zmínil, s nabídkou, aby materiál publikoval v tomto časopise. Adam Hradilek souhlasil. „Jestli mě nemrzí, že to otiskl Respekt? To je ujetá úvaha. Kvůli sólokaprům jsem tuhle práci nikdy nedělal,“ říká Adam Drda. „Adam Hradilek je můj kamarád. I když jsem na článku nespolupracoval, stojím za tím, co otiskl.“
Respekt měl od začátku jasno, že o Hradilkův materiál stojí. Největší debata se uvnitř redakce rozpoutala kolem toho, kdy článek zveřejnit. Na polovinu října byla totiž plánovaná velká reklamní akce, několikanásobek běžného nákladu se měl rozdat studentům vysokých škol. „Jedni zastávali názor, že materiál o Kunderovi by se právě do tohoto čísla hodil. Byla to bomba, zároveň silný historický příběh, a navíc o spisovateli, kterého právě lidé mezi 16 a 26 lety čtou. Druzí předvídali, že nám bude vytýkáno, že jsme se na tom povozili. Zvítězil názor, že to dáme do čísla s mimořádně vysokým nákladem,“ říká Třešňák.
Pokračování na straně 20
Pohádka pro vnuky
Dokončení ze strany 17
Původní verze článku, kterou zpracoval Adam Hradilek, ale doznala značných změn. „Byly tam dlouhé pasáže třeba o táboru Vojna, kde byl Dvořáček zavřený, nebo o sedláku Toušovi, který u sebe Dvořáčka nechal na šumavském statku přespat, když ilegálně překročil hranice,“ tvrdí Třešňák. „O Kunderovi tam nebylo skoro nic. Jen někde uprostřed textu - a udal ho Kundera - a šlo to zase dál.“
„Všichni víme, že Kundera byl komunista. Ale jaký?“ zmiňuje Petr Třešňák otázku, na kterou chtěl odpovědět, když k Hradilkovu textu dodělával pasáže o Kunderovi. „Hledal jsem proto jeho kamarády. Většina se mnou odmítla mluvit s tím, že mají s Kunderou dohodu, že za jeho života o něm mluvit nebudou.“ Nakonec promluvil alespoň Milan Uhde, filmový režisér a do roku 1989 aktivní komunista Antonín Kachlík, spisovatelé Pavel Kohout a Ivan Klíma.
„Jan Trefulka byl ochotný mluvit jen o vyhození z fakulty,“ tvrdí Třešňák. Má na mysli událost z roku 1949. Tehdy totiž poslal Kunderovi jeho přítel Jaroslav Dewetter dopis, v němž kritizoval vysoce postaveného komunistického funkcionáře. Kundera mu odpověděl v podobném duchu. Oba dopisy ale četla tajná policie a mladí straníci se dostali do problémů. Kromě nich musel před disciplinární komisi také jejich společný přítel Jan Trefulka, který se Dewettera zastal. Trefulka s Dewetterem byli pak vyloučeni ze strany i z univerzity, Kundera jen ze strany.
Kunderův obraz, který načrtli jeho známí, ale jednoduchou konstrukci - byl přesvědčený komunista, tak ho udal - spíš vylučoval. „Všichni se shodovali na podobném popisu: Kundera věřil komunistickým myšlenkám. Byl ale hyperinteligentní a rozhodně byl vždy skeptický k nějakému davovému třeštění,“ říká Třešňák. „V tom smyslu jsme pak uvažovali o motivech, které k udání mohl mít.“
K verzi, že se Kundera rozhodl zničit lidský život z ideologických důvodů, přibyla v článku verze, že Kundera prokázal službu Dlaskovi a pomohl mu zbavit se nemilé návštěvy. Třetí verze vyšla z toho, že Dewetter a Trefulka museli odejít ze školy, Kundera jen z partaje. „Chtěl udáním vykoupit svůj prohřešek?“ ptal se v článku Respekt.
Dva měsíce poté, co článek vyšel, přinesl deník Právo jiné vysvětlení, proč se Kunderovo jméno mohlo na nalezeném dokumentu objevit. Důchodce, v inkriminované době policejní vyšetřovatel Alois Pašek si vzpomněl, že tehdy hledala kriminální policie na pražské koleji Letná podezřelého muže. Studenti prý tehdy kriminalistům často hlásili pohyb podezřelých osob na koleji. Stejným způsobem mohli nahlásit i Dvořáčka. Policejní záznam o udání vznikl podle něj až po Dvořáčkově zatčení a Kunderovo jméno v něm mohl vyšetřovatel uvést jako jméno „předáka kolejí“, tedy osoby, s kterou se v případně potřeby mělo jednat.
Když byl text hotov, chvíli se nad ním Třešňák s Hradilkem dohadovali. „Adam nepoužil slovo bulvární, ale byl zděšený z toho, že to má novinářský švih. Že to není historická studie, ale story do novin. Nakonec to přijal za své a od té doby to nezpochybnil,“ říká Třešňák.
„V článku převážil důraz na Kunderovu roli v zatčení a jeho postoje v padesátých letech nad Dvořáčkovým příběhem,“ souhlasí Adam Hradilek. „Jsou tam některé formulace, bez kterých bychom já i Respekt byli v jednodušší situaci. Text však byl založen na mém dosavadním bádání a kritickém přemýšlení o tehdejších událostech.“ Stejně by s námi nemluvil Článek vyšel 13. října a vyvolal bouři. Milan Kundera udělal po čtvrt století, kdy se bránil kontaktu s novináři, výjimku a zavolal ČTK. Řekl, že „jde o totální lež“ a „atentát na autora“, k němuž došlo účelově v době, kdy začínal frankfurtský knižní veletrh. „Jsem úplně zaskočen něčím, co jsem nečekal, o čem jsem ještě včera nevěděl,“ řekl. Díky tomuto Kunderovu vyjádření se vynořila otázka, zda autoři článku spisovatele oslovili, zda ho oslovili adekvátně a dali mu příležitost se vyjádřit dřív, než text vyšel.
Podle Hradilka i Třešňáka byl problém sehnat na Kunderu vůbec nějaké spojení. „Od důvěryhodné a známé osobnosti, kterou nemohu jmenovat, jsem získal faxové číslo s tím, že se jedná o jedinou možnost, jak s Milanem Kunderou komunikovat,“ říká Hradilek. „Věděl jsem, že pokud se mnou vůbec promluví, tak to bude nanejvýš jednou. S oslovením jsem čekal až na chvíli, kdy budu mít sebrané veškeré materiály k tomuto příběhu.“ Měsíc před plánovanou publikací článku poslal Hradilek Kunderovi fax. „Na displeji se mi zobrazilo,Kundera‘ a podle výpisu byl fax doručen,“ říká.
Kritiku vyvolalo i to, že znění faxu bylo obecné: „Nedávno jsem rozmlouval s lidmi o události, která se odehrála na jaře roku 1950 na studentské koleji na Letné. Jednoho dne zde měla tehdy slečna Militká nečekanou návštěvu - mladého muže, který byl ve večerních hodinách zatčen. Píši studii o události, o tom, co jí předcházelo a jaké měla důsledky pro jednotlivé aktéry... Z vyprávění pamětníků i archivních materiálů vyplývá, že jste se tenkrát v této věci angažoval. Velice rád bych s Vámi promluvil osobně či po telefonu.“
„Jsem přesvědčen, že z dopisu musel Kundera vyrozumět, o jakou příhodu se jedná,“ říká Hradilek. „Jeho mlčení jsem považoval za pokračování jeho neochoty vyjadřovat se k osobnímu životu a stalinistickému mládí.“ V Respektu řešili, zda se mají za Kunderou do Francie rozjet. Spojili se také s francouzskou novinářkou, která měla Kunderu kontaktovat. Nakonec k ničemu nedošlo. V době před otištěním článku měla zmíněná novinářka dovolenou, navíc se Petr Třešňák doslechl, že Kundera je právě v Praze. Ale především v Třešňákovi rostlo přesvědčení, že Kundera s novinářem tak jako tak mluvit nebude: „Obcházel jsem jeho kamarády, kteří říkali, že se ubytovává pod falešnými jmény, jen aby s ním nikdo nemluvil. Zmiňovali, že i je si zavázal, aby o něm mlčeli.“
Dnes, poučen bouřlivými reakcemi, by Třešňák byl důslednější. „Asi bych mu poslal druhý fax, kde by bylo konkrétně popsáno, o co jde. Asi bych za ním jel bez ohledu na to, jak to dopadne,“ říká. „Ale nepovažuji za selhání, že jsme to neudělali. Na Kunderově reakci by to zřejmě nic nezměnilo. Stejně by řekl - to je celé lež, což udělal o pár dní později.“
Adam Hradilek byl Kunderovou reakcí zklamán, čekal, že pomůže k objasnění víc než půl století staré události: „Myslel jsem, že po vydání článku popíše, co se tenkrát na Kolonce skutečně stalo.“ O celebritách jen dobře K článku se vyjádřila celá řada známých osobností, převážně kriticky. Na Kunderovu obranu vystoupil například bývalý prezident Václav Havel. Mladé historiky vyzval k větší opatrnosti při posuzování dějin: „Než s něčím začneme, musíme dobře zvážit, co z toho může vzejít.“ Jinak jim podle něj hrozí, že „v dobré víře napáchají víc škody než užitku“. Tak jako jejich dědové. Dodal, že i kdyby se bylo nakrásně něco takového stalo, čemuž nevěří, je třeba „zkusit to vnímat“ prizmatem doby.
Další zastávali názor, že dotýkat se našich světoznámých osobností bychom neměli. „Aféra dramaticky poškodila léta pracně budované vztahy mezi autorem a starou vlastí,“ psal hlavní makroekonomický stratég ČSOB a někdejší Havlův poradce Tomáš Sedláček. Historik Tomáš Zahradníček kritizoval: „Nemyslím si, že by bezodkladné zveřejňování výskytů známých jmen v pramenech přineslo nějaký pokrok v poznání minulosti.“ Politolog Bohumil Doležal oponoval: „Bezodkladné zveřejňování výskytu neznámých jmen (čičmundů, nikoliv celebrit) je, zdá se, přípustné. Čímž se dostáváme k jádru věci.“
Kundery se zastalo jedenáct světově známých spisovatelů, mezi nimi čtyři laureáti Nobelovy ceny za literaturu. V dokumentu, který zveřejnilo Kunderovo francouzské nakladatelství Gallimard, stálo, že jde skutečně o „atentát na autora“.
„Myslím, že velká část kritických textů je motivována tím, že se lidé nedovedou smířit s představou, že by tohle udělal ten milovaný Kundera nebo ten velikán Kundera, nebo co si tam kdo dosazuje,“ říká Třešňák. „Nechtěli jsme být další lovci komunistů, ale říkali jsme si: Tohle je něco jiného. Ten člověk je absolutně nejsilnější interpret české minulosti v globálním měřítku. Havel je o dvacet délek za ním, nečtou ho v Číně nebo v Brazílii. Je důležité znát jeho minulost v souvislosti s tou dobou, o které píše. Není to tahání špinavého prádla, souvisí to s jeho rolí ve světě.“
Za příznačnou považuje Třešňák reakci Milana Uhdeho, který mu řekl: „No a i kdyby to udělal? Věřil nějakému ideálu a tohle by bylo v souladu s ním. Čili on by se svému ideálu nezpronevěřil.“ Víc archivy nevydaly Jedna věc ale autory článku opravdu překvapila. Nečekali, že někdo bude zpochybňovat věrohodnost policejního dokumentu, který ležel v archivu. Ale zdá se, že víc důkazů už archivy nevydají. Hradilkem nalezený dokument s Kunderovým jménem jejich možnosti s nejvyšší pravděpodobností definitivně vyčerpal. Redaktoři LN zevrubně prostudovali řadu archiválií, přičemž některé z nich, třeba prokurátorský a soudní spis, Hradilek vůbec neměl v ruce. Žádný další dokument, který by spojoval Kunderu s Dvořáčkovým zatčením, ale nenalezli.
Klíčový dokument - tedy záznam Obvodního velitelství Národní bezpečnosti v Praze 6 ze 14. března 1950, leží v Archivu bezpečnostních složek v takzvaném vyšetřovacím spise, který si na Dvořáčka vedla Státní bezpečnost. Vyšetřovací spis je také nejobsáhlejším zdrojem informací o Dvořáčkově zatčení. Kromě již zmíněného záznamu v něm lze najít i stručný zápis o zatčení, ze kterého se dá ovšem zjistit maximálně to, co měl dopadený po kapsách, a pak čtyři různé výpovědi Dvořáčka, které učinil na StB mezi 15. březnem a 13. dubnem. Během výslechů sice Dvořáček opakovaně popsal, kdy, kde a za jakých okolností se v Praze setkal s Militkou, i to, že si v jejím pokoji na studentských kolejích Kolonka nechal kufr, kdo ho udal, ovšem samozřejmě netušil.
Další důležité dokumenty - Dvořáčkův prokurátorský, soudní a vězeňský spis -spravuje Národní archiv. Ani v nich ale neexistuje nic, co by mohlo Kunderu očistit nebo usvědčit. Tyto archiválie navíc dokazují, že před soudem se okolnosti Dvořáčkova udání s nejvyšší pravděpodobností vůbec neprobíraly. Žádné vodítko nelze najít ani v osobní evidenční kartě, resp. osobním spise dnes již mrtvých esenbáků, kteří si pro Dvořáčka na Kolonku přišli: Jaroslava Rosického a Karla Hantona.
Žádná zmínka o udání není ani v rozsáhlém materiálu, který si na Kunderu vedla StB před jeho emigrací do Francie v roce 1975 i po ní. Zdá se, že estébáci o dokumentu, kterým by šlo Kunderu prvotřídně vydírat, vůbec nevěděli a při pozdějším namátkovém listování vyšetřovacím spisem si ho nikdy nevšimli. Různé složky StB si sice vyžádaly v letech 1967 až 1980 vyšetřovací spis na Dvořáčka hned desetkrát, zřejmě však ne v souvislosti s Kunderou. Stejně marné je čtení svazku, který dokazuje, že estébáci na přelomu 70. a 80. let špiclovali jako prověřovanou osobu také dalšího bývalého mladého komunistu Miroslava Dlaska. Jednoznačně tvrdit, že archivy už žádné další důkazy neskrývají, nelze. Jejich nález by ale byl velkým překvapením.
A Iva Militká-Dlasková, která stála u zrodu celé kauzy, je prý tím, co se rozpoutalo, zaskočena. „Těžce nese, že je její výpověď zpochybňována,“ říká Matěj Dlask.
***
Článek však také rozpoutal debatu o tom, zda zveřejňovat opravdu všechna tajemství archivů, a o kreditu intelektuálů, kteří v 50. letech uvěřili komunistické ideologii Adam nepoužil slovo bulvární, ale byl zděšený z toho, že to má novinářský švih. Že to není historická studie, ale story do novin. Nakonec to přijal za své a od té doby to nezpochybnil. Petr Třešňák Respekt
Jsem přesvědčen, že z dopisu musel Kundera vyrozumět, o jakou příhodu se jedná. Jeho mlčení jsem považoval za pokračování jeho neochoty vyjadřovat se k osobnímu životu a stalinistickému mládí. Adam Hradilek
Žádná zmínka o udání není ani v rozsáhlém materiálu, který si na Kunderu vedla StB. Zdá se, že estébáci o dokumentu, kterým by šlo Kunderu prvotřídně vydírat, vůbec nevěděli.
O autorovi| HANA ČÁPOVÁ, VÁCLAV DRCHAL, Autoři jsou redaktoři domácí rubriky LN
