Snaha politického establishmentu potlačit co nejvíce svobodu novinářské práce, a tedy i možnosti prohrabovat se „jejich“ písečkem je pochopitelná, nikoli legitimní. Pokus o zákaz zveřejňování odposlechů můžeme hodnotit jako platonický, nicméně nebezpečný. Platonický proto, že Ústavní soud či soud ve Štrasburku zákon patrně zruší, či proto, že internet umožňuje publikaci odposlechů úplně beztrestně. Zkrátka poslanečtí cenzoři budou dříve či později za kašpary. Nebezpečné je však to, že podobným „ulevováním si“ vyvolávají dojem, že zákony jsou pouhými instrumenty manipulace.
Smutné je, že tento pohled sdílejí už i soudy. Naposledy kolegyně Slonková byla odsouzena k pokutě za to, že odmítla prozradit zdroj, který jí podal informaci o schůzce Klausova důvěrníka Weigla se šíbrem Šloufem. Účelová klička, kterou poslanci do zákona vpašovali, je pro soudce směrodatná.
Vyšetřovatelé nikoho nevypátrali, a tak bude potrestána ta, která je pod informací odkrývající prezidentovo ledví a politickou praxi podepsaná. Kde je v tom nějaká elementární spravedlnost? To je popravování posla špatných zpráv.
Má-li být veřejnost pravdivě informována o nemravnostech mezi politiky, musí novinář porušit zákon. Neporušíli jej, smiřuje se s tím, že gauneři jsou nedotknutelní. A policisté? Ti budou s odposlechy nadále vesele obchodovat, všem politickým blbům k potřebě.
Čtěte „Za utajení zdroje...“ na str. 4
