Pohřební pochod pro naději

Už v raném školním věku jsem tušil, že tuhle zálibu by možná bylo moudřejší nechat si pro sebe. Vždycky, když se z televize v nějakém sovětském válečném filmu ozvala slavná píseň Svjaščennaja vojna, začalo mě mrazit a dost jsem si to užíval. Taková neochvějná píseň, jako kdyby byla celá z kamene, každá kulka se od ní odrazí, voní po zplodinách tankových motorů, zahání na útěk fašistické hordy. Dneska v ní slyším spíš pohřební pochod na památku pobitých milionů a nadějí těch, kdo doufali, že si v té strašné válce pro sebe vybojují trochu svobodnější život, když teror Stalinova režimu chvílemi trochu polevil, najednou bylo možné jednat trochu samostatně – někdy se to i žádalo. I ta píseň vlastně byla příznakem šance na nějaké uvolnění, o komunismu se v ní nezpívalo. Když se ti vojáci vrátili domů (pokud neskončili třeba v lágru jako kapitán Rudé armády Solženicyn), zase se o něm zpívat začalo. To už ale byly jiné písničky – smrděly strachem, konformitou a tupostí na hrobech jásajícího davu.