POSLEDNÍ SLOVO
I když se to nezdá, smuteční řeč je náročný žánr oboru rétorského a platí o něm, že už staří Římané... Vždyť vybrousili laudatio funebris a víte, co natropil Antonius proslovem nad mrtvým Caesarem. Má-li být vůbec pronesena, nechť je stručná a výstižná, řečeno s Fráňou Šrámkem „ne mnoho, pouze několik bolestiplných slov, hrst hlíny na rakev“. Vděčně tedy vzpomínám, jak Jiří Peňás veselou příhodou obohatil rozloučení s kolegou Jiřím Cieslarem a kterak inteligentně promluvil Jiří Lábus při obřadu s novinářkou Irenou Gerovou. Obvykle je tomu ale tak, že posmutnělec do nefungujícího mikrofonu sáhodlouze přežvýkává encyklopedické heslo a umrlec se užuž obrací samou trapností na žárovišti. Moudře tedy činí ti pozůstalí, kteří dají zahrát pouze nebožtíkovu oblíbenou hudbu a nechají na přítomných, aby jim šlo volně hlavou, co pěkného se zesnulým zažili.
Dějiny ovšem pamatují nejeden holzmanovský pláč na špatném hrobě jako byl loňský případ pomateného rakouského spisovatele Petera Handkeho, který měl potřebu hovořit na pohřbu Slobodana Miloševiče, načež mu odmítli dát Heineho cenu. Josef Bek vyprávěl, jak spěchal na kremaci milované garderobiérky z divadla a dorazil až ve chvíli, kdy se za rakví spouštěla opona. Stačil jen z balkonu známým zvučným hlasem zvolat: „Sbohem, drahá Růženko!“ Z hlediště se za ním šokovaně ohlédlo sto lampasáků, neboť již probíhal následující pohřeb nějakého soudruha generála. Traduje se podobná historka. Jistý mladý filmový režisér vlezl za normalizace v pominutí smyslů do partaje, za pár dnů prozřel, vystoupil, měl utrum a všechno vyřešil oprátkou. V krematoriu mu měl zahrát jeho spolužák z FAMU, známý folkový písničkář. Jenže než se probral zpěvníkem a nalezl vhodnou píseň, taktéž se změnil hlavní protagonista a pozůstalí devadesátiletého dědouška z Kolína se tuze divili, když před rakev vylezl jakýsi otrapa s kytarou a tvrdil, že Karel nám odešel předčasně. Není nad geniální filmovou povídku z Monicelliho Nových strašidel, v níž se pohřeb klauna zvrhne v taškařici.
Proč to vlastně všechno píšu. Předevčírem jsme se byli rozloučit s knihkupcem Bohumilem Fišerem. Po úvodní skladbě se k mému zděšení chopil řeči bývalý vedoucí Arbesova knihkupectví Vratislav Ebr a nejapně žvanil snad dvacet minut. Už to vypadalo, že chce překonat biskupa Pedera Swarta, který při pohřbu švédského otce vlasti krále Gustava I. Vasy plkal několik hodin. Chybička se do režie vloudila, neboť dobře vím, co si drahý Bohumil myslel o tomto agentu s krycím jménem Erb. Škoda, že kvůli tomu neobživl, neseskočil z katafalku a nenakopal drzého Ebra do zadku.
Existuje též zvláštní útvar pohřební řeči nad sebou samým, který nyní předvádí nervózní Jiří Paroubek před rozvodem nebo podrážděný Mirek Topolánek, který vyvádí, ledva v řeznictví zaslechne výraz „tlustý maso“. K dokonalosti ho však dovedl nedávnými výroky o zrušení grantů mluvčí dělníků, rolníků a pracující inteligence pražský radní Milan Richter. Divím se, že ho Pavel Bém ještě nesuperarbitroval.
***
Chybička se do režie vloudila, neboť dobře vím, co si drahý Bohumil myslel o tomto agentu s krycím jménem Erb
