V posledních letech trvale narůstá počet lidí, kteří z nějakého důvodu vyhledávají péči psychiatra, psychologa nebo psychoterapeuta. V mnoha případech se stává, že poptávka po „psycho“ službách výrazně převyšuje nabídku.
V klinické praxi se ukazuje, že například regulační opatření ministra zdravotnictví Julínka, jejichž cílem bylo snížení počtu pacientů v ambulancích, jsou v různých oborech medicíny poměrně účinná, avšak právě s výjimkou našeho oboru psychologickopsychiatrického. Zde vidíme každý den onen zmíněný opačný trend zvyšující se návštěvnosti pacientů v jednotlivých ordinacích.
V odborných kruzích občas vedeme diskusi o tom, z jakého důvodu se tak děje, proč k nám v současnosti dochází tolik lidí a má-li to nějaký hlubší celospolečenský podklad. V podstatě se nabízejí dvě možné odpovědi. Za prvé, je stále větší počet lidí trpících nějakou duševní poruchou, anebo lidí, kteří nejsou schopni se přizpůsobit nárokům moderní doby.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
A za druhé, množství výskytu duševních potíží nezaznamenává žádnou větší změnu, ale lidé se za své problémy daleko méně stydí a jsou ochotni je otevřít před někým dalším. Mám za to, že obě uvedené odpovědi platí současně.
Co se týče vážných duševních chorob, například typu psychotických onemocnění z okruhu schizofrenií, nebo hlubokých poruch nálady depresivního či maniodepresivního typu, z pohledu historického je to pořád přibližně stejné. Postižení malého procenta lidí z celkové populace se po mnoho desetiletí příliš nemění.
Podíváme-li se však do diagnostické oblasti neurotických poruch, tzn. zejména do problematiky nejrůznějších úzkostí, depresí z vyčerpání, poruch přizpůsobení, panických poruch, obsedantně-kompulzivních obtíží atd., zaznamenáme jednoznačný příliv postižených jedinců. Rovněž se nám zvyšuje počet pacientů s psychosomatickými potížemi, tedy takových, kteří své psychické stavy přímo znázorňují tělesnými symptomy, nejčastěji bolestmi hlavy, zad, žaludku a střev, bušením srdce, vysokým krevním tlakem, kožními problémy apod.
Na tomto místě se již dostáváme do těsného spojení s životním stylem člověka v moderní době. Je velmi laciné říci, že za všechno může stres a rychlá doba, jak se to mnohdy ve zkratce dělá. Stres totiž není žádnou nemocí či poruchou, ale velmi užitečným zařízením signalizujícím, že se s člověkem něco děje a je mu v tu chvíli dávána možnost na to nějak reagovat a svůj život si rozvrhnout a přizpůsobit svému zdraví jiným způsobem. Koneckonců, stres zde na světě byl vždy a v každé době v nejrůznějších formách, od ohrožení divokými zvířaty přes válečné konflikty až po adrenalinové operace na burze.
Jak se naučit normálně žít?
Problém nastává ve chvíli, kdy člověk na své vlastní signální zařízení nereaguje a naopak si neustále zařizuje jeho další přetěžování. Velikým nešvarem moderní doby je zejména život na dluh. Obrovské procento lidí je zatíženo hypotékami a nejrůznějšími druhy leasingu a splátek. Ačkoli začnou cítit, že je toho na ně moc, nemohou udělat žádnou změnu, nemohou polevit v nastoleném tempu, protože by se ukázalo, že na svůj standard prostě nemají.
Stále častěji v terapii vidím, že pro mnoho lidí se stává práce a zaměstnání jediným strukturovaným obdobím jejich vnitřního diáře a uspořádání. Jakmile nejsou v práci, nemají tušení, co mají dělat s volným časem. V podstatě přicházejí do terapie se zakázkou, jak se vlastně mají naučit normálně žít. Velmi těžko se jim hledá v neuspořádaném prostoru dnešního konzumu a naprosto relativních hodnot nějaký záchytný a pevný bod. Tradiční hodnoty jsou pryč, za rodinu lze dnes považovat téměř jakékoli skupinové uspořádání lidí v jednom bytě, tlak médií a reklamy vytváří stále nové a pestřejší prostředí nepřetržitého konzumu, člověk si odváží z hypermarketů přetékající koše jídla a nejzbytečnějších věcí, jež okamžitě zahazuje, aby nakoupil další, „relaxuje“ u televizní zábavy, přejedený usíná u kvalitního japonského hororu a žádá svého lékaře o prášky na nespavost, zatímco u jiných specialistů si nechává vyšetřovat pestré tělesné symptomy v důsledku obezity, a tak můžeme pokračovat do nekonečna. Výsledkem je stav, kdy člověk ztrácí smysl toho všeho, nemá se od čeho odrazit ke změně a ztrácí životní jistotu. A kde se objeví nejistota, přichází vždy ruku v ruce s úzkostí. To už je ovšem symptom pro odbornou péči, takže hurá k psychologovi nebo psychiatrovi. Zdá se, že jsou postupně stále vzdálenější doby, kdy psychoterapie či psychiatrická intervence v podobě léků byly velmi ponižujícími a stigmatizujícími záležitostmi. Díky primární prevenci a nízkoprahové dostupnosti informací třeba z internetu se tematika psychických potíží stává do jisté míry součástí života moderního člověka. Je to vlastně společná zkušenost drtivé většiny lidí naší společnosti. Moje klinická zkušenost jasně ukazuje na tento trend zejména u mladých lidí, kde se dokonce setkám i s tím, že „mít z toho všeho depku“ je do jisté míry „cool“ a „in“. A vědomí, že na to existuje psychoterapeut nebo psychiatr, je již všeobecně rozšířené a stává se postupně jistým druhem služby. Zkrátka s počítačem se objednám k IT specialistovi a s „depkama“ k psychoterapeutovi. Co na tom má být divného?
A možná, že je ještě jeden důvod, proč nás v poslední době vyhledává tolik lidí. V dobách minulých se totiž pravidelně chodilo za knězem, kde měl člověk možnost vypovědět svá nejrůznější hoře. V dnešní sekulární kultuře se to prostě nedělá, všechno včetně duše je ukrutná věda, no, tak se chodí ke specialistům. Oni by totiž také měli mít po ruce nějakou zázračnou pilulku, po které se život bez nutnosti práce na sobě sám změní. A ještě to zaplatí pojišťovna.
***
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
O autorovi| Petr Moos, psycholog a psychoterapeut
