Pojmenuj opici

Soutěž Meteoru (takový ten pořad na Českém rozhlase, co poslouchal už i váš dědeček) o české jméno pro nedávno objevený nový druh rozježené tanzanské opice vyhrálo jméno „paviánec kipunji“. Jsem si vědom toho, že pro velkou část z vás to asi není informace, po níž jste bažili, ale je přece hezké vědět, že už nemusíme v běžném rozhovoru používat těžkopádné latinské „Rungwecebus kipunji“, ale praktičtějšího paviánce. Problém je v tom, že paviánec rozhodně nebyl tím nejlepším z 1234 návrhů, které Český rozhlas obdržel a z nichž odborná porota vybírala. Bohužel jméno „štěkna rozcuchaná“ porota ocenila až čtvrtým místem a její (třináctileté, mimochodem) autorce Haně Svobodové místo výletu do Tuniska poslala kresbu od Štěpána Mareše. Samozřejmě že štěkna byla vyřazena, protože zněla moc vtipně a název nového druhu primáta je něco nesmírně vážného, co nesmí být zatíženo humorem. Stejně jako další nominované názvy: „pupík africký“, „kebule pankáčová“, „číronoš tanzánský“, „hejkal tanzánský“ a „pes domácí“ (ten byl ale vyřazen, protože zvíře toho jména už údajně existuje). A přitom by se vedle takové kukuřice koňský zub, nosorožíka kapucínka či sliznatky obecné vyjímala štěkna naprosto přirozeně. Není divu, české přírodopisné (i chemické) názvosloví u nás spolu se svým bratrem vytvořil Jan Svatopluk Presl, kreativní ďábel, jehož imaginace při vytváření slov je s námi i po sto padesáti letech a který by se s paviáncem nesmířil. Díky němu jsou s námi tak nádherně mazlivý tuleň i varovný dusík, dikobraz i klokan s vorvaněm, čmelák je čmelák, a ne dejme tomu včelovec (či -jako v angličtině - „zmatená včela“, co to proboha je?) a bledule taky není bílokvět. Preslovy názvy jsou malé básně, jsou jak obsahuplné, tak libozvučné, úderné a stručné jako epigramy. Některé se neujaly neprávem, smrtvodka zní přece mnohem lépe než kyselina kyanovodíková a čmýžilka lépe než formaldehyd, jiné byly spíš mimo (cecúň zní příliš jako něco, s čím by se člověk chtěl pomazlit, na to, aby to mohl být kaktus), ale celkově by nám mělo být spíš líto, že se v Temelíně nepoužívá rozštěpený nebesník a v klasických žárovkách se nežhaví těžíkové vlákno. Řekne-li se dusík, už nemusíte vysvětlovat, co s vámi ten plyn udělá, když se jím necháte obklopit, jak musí vysvětlovat Britové se svou kopírkou z francouzštiny „nitrogen“. A podobně u štěkny rozcuchané byste snad ani nepotřebovali obrázek, abyste ji viděli (a slyšeli) před sebou, co víc - je to slovo krásné, zpěvné a skácelovsky sevřené („ubývá míst, kam chodívají smečky štěken“), každá štěkna by byla v zoo při adopcích jistojistě to nejúspěšnější zvíře (vždyť který manžel by odolal zasponzorovat štěknu jménem své choti). Zato paviánec je nudný a představivost nevybudí. Představíte si něco jako paviánova bratrance, což je při pohledu na rungwecebuse dost daleko od pravdy, případně by mohl připomínat zparchantělého viánce, ale viánec neexistuje. A kipunji mi už vůbec nic neříká. Ano, můžete si myslet, že je jedno, jak říkáme jedenácti stům opicím uprostřed Afriky. Ale jazyk, v němž žijí štěkny, je jiný jazyk s obvyklými paviánci. On i jazyk štěken je totiž jedinečný. A jak jsem se dočetl, hlavně díky jeho zvuku je snadno odlišíte od mangabejů, s nimiž byste si je jinak popletli.