Tak jako dnes Václav Klaus úporně zpochybňuje ideologii globálního oteplování, měl v 90. letech spadeno na neziskové organizace a vší silou zdržoval jejich zákonnou úpravu. Neziskovky jsou dnes samozřejmou součástí života. Zároveň se ovšem nedá říct, že by Klausovy obavy z jejich neprůhlednosti byly v principu nesmyslné. Tak například sdružení Mirka Topolánka Becario, které se zabývá zejména přidělováním stipendií méně movitým studentům technických oborů, peníze získává mimo jiné pořádáním golfových turnajů za účasti premiéra. Proti tomu by nebylo možné nic namítat. Jenže, jak zjistil Týden, ze svých sedmimilionových příjmů vloni dalo Becario na stipendia a další akce jen sedm set tisíc korun. Tři miliony prý putovaly ke spřátelenému sdružení E-stát – budiž. I tak je to mizerný výsledek. Pro srovnání: Nadace Terezy Maxové v témže roce při vlastních nákladech necelých 5 milionů korun rozdala granty za téměř 17 milionů.
V ideálním světě by se sponzoři začali zajímat, proč jejich peníze prohučely komínem. Na to se zde sázet nedá – jde totiž vesměs o firmy, jimž záleží na dobrých vztazích s vládou. Topolánek by si v tom měl udělat pořádek, Becario totiž působí jako pokladnička, do které se platí za golf s premiérem.
Čtěte „Topolánkova...“ na str. 5
