ROZHOVOR BEZ OTÁZEK
Pro kněžství jsem se rozhodl v devatenácti letech. Myslel jsem také na to, že bych studoval archeologii Blízkého východu, dokonce jsem se začal učit aramejsky a arabsky, ale potom jsem se rozhodl pro teologii. Neměl jsem žádný mystický zážitek nebo jednorázový podnět, spíše jsem viděl, že skončilo pražské jaro a lidé zase začínají žít ve strachu, žít život dvojí tváře. Říkal jsem si, to přece není možné, aby člověk měnil své chování podle systému. A protože jsem byl věřící, rozhodl jsem se, že bych chtěl lidem sdělit, že stojí za to žít život jedné tváře, a inspirací pro mě byla Bible. Studoval jsem i marxismus-leninismus. Samozřejmě že jsme na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích měli v 70. letech i marxismus-leninismus, absolvoval jsem dokonce střední stupeň odbornosti. (Směje se.) Oni nám tam neposílali žádné hlupáky, předpokládali totiž, že studenti nebudou souhlasit, že o tom budou přemýšlet. Docela mě mrzí, že jsem neposlouchal pozorněji. Jistě, zaplaťpánbu za to, že marxismus už není aplikován v politice, ale není to úplně mrtvá záležitost. Znát kontury marxismu-leninismu by mělo patřit k základnímu vzdělání. Jak dokáže kněz odolávat ženám? Je to těžké. (Směje se.) Já jsem se sice pro teologii rozhodl už v devatenáct letech, ale pak jsem byl během studií na vojně a vysvěcen jsem byl až v šestadvaceti. A to už člověk toho rozumu přece jen pobere více... Ale nikdy nemůže říci hop. Je to každodenní rozhodování, každodenní uvědomování si tohoto závazku. Rozhodně to není záležitost jednorázová, ale celoživotní.
V jedné cele s vrahy. V roce 1979 jsem byl sedm měsíců zavřený. Byla to krušná, ale výborná škola. Vždy mě dali do cely s nějakým vrahem nebo dalšími těžkými delikventy. Když s někým sdílíte místnost tři krát dva metry 24 hodin denně, musíte najít nějaký modus vivendi. Zarazilo mě na nich jen to, že ani jeden svých činů nelitoval. První přepadl pokladní v jednom pražském podniku, matku dvou dětí, a drátem jí uřízl hlavu. Sebral milion korun. Druhý, ten zabil ranami sekyrou do hlavy svoji matku. Ten třetí zabil taxikáře a zahrabal ho v lese.
Jak jsem k nim našel cestu? Začal jsem se s nimi zkrátka bavit, a hlavně jsem ze sebe nedělal lepšího a nezdůrazňoval jsem, že jsem tam nevinně. Hráli jsme šachy, dámu, z chleba jsme si vyrobili figurky na člověče, nezlob se. To byla pro mě velká škola: naučil jsem se vidět v druhém člověku to dobré. Pomáhá to, když vás například někdo urazí nebo vás pomlouvá.
Rok 1989. Byl jsem moderátorem revoluce, ale náročnější bylo určitě organizačně zajistit návštěvu papeže před dvěma měsíci, kterou jsem měl na starosti. Před dvaceti lety za převratu jsme skoro nespali, ale události měly spád a byli jsme neseni nadšením davu. Papežova návštěva, to byla práce do všech podrobností, moderování „revoluce“ byla naprostá improvizace. Dnes už bych to asi nedokázal.
Nemám rád název sametová revoluce. Nebyla to revoluce, ale zlom. Revoluce v mém chápání znamená násilná změna spojená s agresivitou. U nás to byl pokojný přechod k demokracii. Byl to zázrak, veliký dar. Zásluhou těch, kteří mluvili z balkonu na Václavském náměstí nebo na Letné, bylo, že odtamtud nezaznívala žádná ostrá slova, ale spíše slova uklidňující, vzbuzující naději.
V sobotu 25. listopadu ’89 bylo na Letné asi osm set tisíc lidí. Strach jsem si tehdy nepřipouštěl, teprve dodatečně jsem si říkal: jak je možné, že jsi před těmi lidmi vůbec vystoupil? Určitou trému jsem měl, ale jsem rád, že jsem ji nedal najevo. Chtěl jsem, aby se nervozita, která panovala za mnou mezi organizátory, nepřenášela na lidi.
Největší dojem ve mně zanechala vstřícnost lidí, ochota vnímat jeden druhého. Z davů byla cítit touha, aby se už konečně něco změnilo, ne agresivita. Nechci, aby to znělo jako nostalgie, ale když jsem tehdy jezdil v noci domů tramvají, pamatuji si na tu pěknou atmosféru, která tam vládla. Dnes je každý zachmuřen sám do sebe, tehdy se mezi sebou lidé bavili, aniž se znali. Měla se tehdy zakázat komunistická strana? Dneska to zní logicky, ale tenkrát na to nebyla nálada. Lidé chtěli změnu, ale žádné volání po zákazu KSČ rozhodně nebylo. Výtka, že se to nestalo, je lichá. Mnohem nebezpečnější byli ti, kdo odhodili legitimaci, vstoupili do ekonomických sfér a začali podnikat. Díky svým konexím vytvořili sítě a vazby a celá společnost kvůli nim přišla o desítky, ne-li stovky miliard. A o tom se nemluví. Komunisti jsou alespoň viditelní a čitelní, ale právě tito pragmatici vstupovali do nových politických stran, které řekly: nebudeme nikoho kádrovat. Jedna věc mi v souvislosti s revolucí leží na srdci. Stojí za zamyšlení, jak dnes žijí někteří stateční lidé, jejichž sociální podmínky jsou velmi svízelné. Tito lidé se neozývají, ale přesto si zaslouží pozornost. Třeba Marie Rút Křížková, Dana Němcová, Zdena Tomínová, Alžběta Ledererová nebo Zbyněk Hejda. Měly by se hledat cesty, jak těmto lidem pomoci, protože jejich důchody jsou skutečně velmi nízké. Co dělá biskup? Jezdím za disidenty – do Běloruska, Íránu, Moldávie, Číny a dalších zemí. Nepřijíždím radit, ale morálně podpořit a naslouchat. Program bývá improvizovaný, internetem lze těžko cokoli plánovat, protože ti lidé jsou sledovaní a mohl bych je ohrozit. Najdu si proto jednu kontaktní osobu a ta mě pak uvede do dalších rodin.
Setkávám se s křesťany i s muslimy. V tom nedělám rozdíl, důležitý je člověk a to, jak se chová. VÍránu jsem mluvil s jedním významným muslimským duchovním o koránu a lidských právech. Zdaleka ne ve všem jsme se shodli, ale už to, že jsme o tom mohli hovořit!
Moje biskupské heslo je Pokora a Pravda. Pravda, aby si člověk nenalhával něco, čím není. Aby se dovedl vidět kriticky. Abych se snažil pravdu, které jsem uvěřil – tedy Ježíše, dobře prezentovat a zpřístupnit druhým. Pokora neznamená být přihrbený, ale uvědomit si své limity, cítit úctu k druhým. To, že co se člověku podaří, je především veliký dar. Člověk není jen výsledek svého úsilí a svých schopností. Život je dar a základním postojem je vděčnost za něj. To je pro mě pokora.
Církev pořád ještě nedovede uchopit mediální dobu. Média jsou dnes důležitou součástí prezentace čehokoli. To neznamená někomu nadbíhat, ale mluvit civilním jazykem o základních záležitostech víry. A to je dost těžké. I když už roste generace lidí, kteří to dovedou, pořád je to málo.
