Hra irského autora Mc Donagha Pan Polštář je drsné představení. Nechci prozrazovat děj, ale v podstatě jde o místy až sadistický výslech protagonisty Ondřeje Vetchého, vedený Jaromírem Dulavou a Michalem Pavlatou v jakési blíže nespecifikované totalitní zemi, kde mají policisté právo vyslýchané bít, mučit a nakonec i popravit, když usoudí, že je jejich oběť vinna. Vyprodaný Činoherní klub napětím ani nedýchá, maximálně se směje v místech, kde ale zároveň se smíchem běží divákovi po zádech mráz.
Představení bylo zhruba v polovině, zlý vyšetřovatel Jaromír Dulava si zrovna zapálil cigaretu, když se ozval z hlediště ten pokřik: „Zhasněte to!“ Vzhledem k tomu, že se Jaromír Dulava zadíval svým ostrým sadistickým pohledem do hlediště a utrousil cosi ve smyslu „já si tam pro tebe dojdu, jestli nebudeš držet hubu“, usoudil jsem, že je to součást představení. Tím spíš, když divák - asi čtyřicetiletý a poměrně nenápadný - hubu nedržel, ale ozýval se dál: „Řek jsem: zhasněte to! Tady se nekouří! A mně to nedělá dobře!“ Dulava se rozběhl z jeviště do zákulisí, Michal Pavlata, který zůstal na scéně, jedovatě utrousil: „Zase ňákej mentál, co si ukájí na jinejch svý podělaný dětství,“ a vzápětí kdosi diváka, který seděl pár sedadel ode mě, v poklidu vyvedl z hlediště do foyeru.
Přestal jsem na chvíli vnímat děj a začal jsem fabulovat. Aha, takže začíná hra s divákem. Teď budou vodit nás na jeviště a tzv. nám nastavovat zrcadlo: Čemu jste se smáli? No? Tak si užijte, jak ten váš smích bolí! A nejste náhodou stejní jako hrdina? Nemáte vlastně všichni za sebou úděsné zážitky z dětství, které tak poznamenaly vaše podvědomí, že to ani nevnímáte? Nebo nám ukážou, že totalita je nezastavitelná? Že nemá hranice? Že jakmile se na ni člověk jen dívá, sám se stává její obětí? Kam až to můžou dovést? přemýšlel jsem. Budou hrát jen s předem domluvenými statisty (jako byl tenhle chlápek) nebo si opravdu vytáhnou na scénu i někoho zcela náhodně?
Zatímco jsem si tvořil v duchu svou hru, ta původní pokračovala. Čekal jsem napjatě, kdy odněkud vhodí na jeviště dokrvava zbitého pána, co ještě před chvílí seděl mezi námi v hledišti, ale nic se nedělo. „To byl debil, co?“ smáli se herci v šatně, když jsem jim přišel po představení poblahopřát k jejich výkonům. „Já už byl rozhodnutej, že mu jednu napálím, kdyby ho včas nevyvedli!“ rozčiloval se Jaromír Dulava. „Ale to je přece příšerné!“ děsil jsem se já. „Příšerné? Čím dál častější!“ krčili rameny herci. „Přestože před každým představením upozorňujeme, aby nás diváci nerušili, aby si vypnuli mobily, stejně se najednou ozve ze tmy zvonění a pak ženský hlas: Jo, jsem v divadle. Kdo? No Nárožný. A toho druhýho neznám.“
Celý týden jsem přemýšlel, o čem vlastně tenhle sloupek je. O vzrůstající aroganci a egoismu? O boření základních principů slušnosti? O nestoudnosti, která nerespektuje už nic? O novém fenoménu, kdy se hlediště cítí oprávněno rozhodovat o jevišti, protože si plete divadlo se životem? To už tu přece jednou bylo. Jen jinak. Úředně.
Kdyby pokřikoval nějaký feťák, nestojí to za řeč. Ale tohle byl slušný čtyřicátník s kamarádem. Do šatny si ukládal golfové hole.
„Příště budou pokřikovat, že na jevišti mluvíme sprostě a pak začnou řvát: Fousatý ven!“ shrnul to Jaromír Dulava.
