Sobota 21. května 2022, svátek má Monika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Pokus o objektivní obraz

Česko

ROZPORUPLNÉ OSUDY

Někdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík byl jedním z nejvýraznějších a přitom nejkontroverznějších představitelů české kunsthistorie. Někteří ho až nekriticky obdivovali, jiní jej měli za nomenklaturního funkcionáře a nechtěli o něm ani slyšet. Hlavně jde však o složitou a nejednoznačnou osobnost.

Kdyby se nevyčerpával a nerozptyloval snahou o zajištění své kariéry, jistě by Jiří Kotalík výrazněji pracoval na poli dějin umění, k čemuž měl zjevné předpoklady. Jeho kariéra začala, když se tento syn majitele slavného módního salonu, sídlícího na pražské Národní třídě, seznámil s několika mladými malíři, sochaři a básníky, kteří brzy vytvořili Skupinu 42. Ta se později stala jednou ze základních součástí českého moderního umění. Jak název napovídá, vznikla roku 1942, vydržela několik let, byla rozpuštěna s komunistickým převratem v roce 1948. Právě v této skupině se mladý Kotalík setkal s dalším později slavným teoretikem, Jindřichem Chalupeckým. Oba vlastně určujícím způsobem ovlivnili vývoj českého poválečného umění, každý z nich ovšem zcela jinak. Jejich cesty se totiž v následných desetiletích zcela rozešly.

Chalupecký se stal představitelem a mluvčím nezávislého umění a celý život svými svobodomyslnými názory bojoval proti totalitním praktikám komunistického režimu. Kotalík se naopak postupně stal oficiálním teoretikem, i když o jeho odborných kvalitách přesto nemůže být pochyb. Brzy začal učit na AVU, kde pak byl profesorem a na určitou dobu i rektorem. K tomu bylo samozřejmě zapotřebí být členem komunistické strany, do které ovšem vstoupil už těsně po válce, tedy ještě zřejmě z idealismu. Jistě měl, stejně jako ostatní členové Skupiny 42, výrazně levicové názory, a tak se vlastně nemusel do ničeho příliš nutit. Později však přirozeně ve všech svých funkcích sahal ke značným kompromisům. Aby mohl prosazovat pozitivní představy a návrhy, musel vycházet vstříc vládnoucí straně. A to především v roli ředitele Národní galerie, kterým se stal, vzhledem ke svým schopnostem jistě po zásluze, v roce 1967, tedy v období výrazného politického uvolňování. Do svých kompromisů se čím dál víc zamotával Se Skupinou 42 se nikdy názorově nerozešel, a jak říkal, vždycky si všichni její členové mohli spolu sednout k jednomu stolu. Značně mu však komplikovala život emigrace nejdříve Ivana Blatného, později Jana Kotíka a následně Jiřího Koláře. Tak vlastně nikdy nemohl udělat výstavu skupiny jako celku. V Národní galerii se snažil o pozitivní vývoj i v době normalizace. Tehdy projevoval mimořádné diplomatické schopnosti. Musel sice leštit různé kliky, ale vždycky přesně věděl kdy a jaké. Časem si získal značný vliv i na ministerstvu kultury, kde dokázal působit na nevzdělané úředníky. Tak se mu podařilo zůstat v čele instituce víc než dvacet let, i když se pod ním několikrát povážlivě kývala židle. Nebyl totiž s nomenklaturními kádry stejné krevní skupiny a oni to dobře vycítili. Aby mohl udržet svůj kvalitní program, musel na druhé straně dělat výrazné ústupky. Například připravovat výstavy k výročím Velké říjnové revoluce atd. Ty byly však většinou poměrně kvalitní přehlídkou českého umění s tím, že se do nich vloudila některá ideologická díla. Například Sychrovy gigantické obrazy sovětských vojáků, které ovšem koncepci zcela zabily. Ale pozitivní v jeho činnosti pořád převažovalo nad negativním, i když si někdy zadal až příliš a také se do svých kompromisů stále víc zamotával.

Výtvarné umění (a hlavně to současné) ho celý život upřímně zajímalo. Neustále navštěvoval ateliéry, nikdy se nestal pouhým státním úředníkem. Vzpomínám si, že říkal, že teoretik se musí pořádně „vyválet po ateliérech“. Svou šestsettřináctkou jezdil nejen na oficiální služební cesty, ale i na návštěvy mladých umělců, z nichž mnozí si ho velmi vážili a dodnes váží. Ze vzpomínek některých přátel či známých a kolegů je zřejmé, že určitě svými kompromisy trpěl: Ale zase ne tolik, aby se svých pozic a především místa ředitele Národní galerie vzdal. Pro všechny funkce či členství v různých komisích, jimiž udržoval svůj vliv, mu však bohužel nezbývalo dost času na odbornou práci. Například malíř František Gross říkával, že mu Kotalík slíbil napsat monografii a že nikdo jiný jeho dílo tak důkladně nezná. Ale hned trochu hořce dodával, že se jí asi nikdy nedočká. A měl pravdu. Nakonec se po teoretikově smrti v pozůstalosti žádný rukopis nenašel, i když prý byla kniha rozpracovaná.

Jiří Kotalík ovládal několik cizích jazyků, plynně přecházel z jednoho do druhého. Navíc měl i v zahraničí pověst vynikajícího odborníka a znalce moderního umění. Tak byl v předních světových institucích přijímán se všemi poctami, jak to i někteří pamětníci dokládali. Je nutné zdůraznit, že dokázal být velkorysý, že třeba přijal do Národní galerie některé odborníky, kteří odjinud museli pro své otevřené názory odejít. Ovšem chartistů z řad Národní galerie se nezastal, i když by se jich jistě z vlastní iniciativy nezbavoval.

Ve funkci ředitele Národní galerie přirozeně rozvíjel odkaz svých předchůdců. Vždyť dokázal například získat Klášter svatého Jiří na Pražském hradě, kde byla pak jeho zásluhou velmi citlivě instalována kolekce největších skvostů české gotiky a baroka. Expozici otevíral spolu s tehdejším normalizačním prezidentem Husákem, jak to dokumentuje dobová fotografie. Později se mu podařilo pro sbírky moderního umění získat v sedmdesátých letech vyhořelý Veletržní palác, který se pak velmi zvolna začal rekonstruovat. Jeho otevření se však ve funkci ředitele nedočkal. Ale byl aspoň pozván a pozvání přijal.

Již o několik let dříve prosadil rekonstrukci Kláštera svaté Anežky České, kam chtěl původně přemístit středověké umění, což se vzhledem k čisté gotické architektuře přímo nabízelo. Nakonec se ale nechal přesvědčit restaurátory a dalšími odborníky, kteří upozorňovali na reálné nebezpečí povodní. Dal tam tedy nainstalovat české umění 19. století a areál si tak oblíbil, že si tu vytvořil druhou kancelář. Za Kotalíkova „ředitelování“ měla instituce logickou koncepci, která vyplývala z jeho komplexního vzdělání a přehledu. Měl také mimořádný cit pro vztahy mezi uměním a prostředím, do kterého se mělo přirozeně začlenit. Nikdy by třeba neumístil, jak se to později stalo, do funkcionalistické budovy (Veletržní palác) tradiční realistické umění 19. století. Rozhodně by ho nenapadlo, aby rozšiřoval stálé expozice o umění regionálního významu, aby pracoval nesystémově, jak se někdy v posledních desetiletích za značné státní prostředky děje. Prostě v žádném případě nebyl diletant, jako například současný ředitel. Přesně dokázal rozpoznat kvalitu, jen byl bohužel nucen hledat rovnováhu mezi citem pro umění a hloupostí totalitního režimu. Jistě se nedá zcela prominout, že se do značné míry zaprodal vládnoucí straně. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že by se nesporně dokázal prosadit i za demokratického zřízení. Každopádně by si po nuceném odstoupení z funkce po „sametové“ revoluci nyní zasloužil objektivní zhodnocení své práce a rehabilitaci. Je totiž stejně významný jako Jindřich Chalupecký, kterému se jistě po zásluze skládají pocty. A často si ho vážili i ti, kteří rozhodně nesouhlasili s jeho ústupky.

Byla to z dnešního pohledu velká osobnost, jejíž formát v pozici ředitele Národní galerie už dlouho postrádáme. I když je třeba připomenout, že na konci své kariéry v druhé polovině osmdesátých let, když se mu blížila sedmdesátka, byl už příliš starý na to, aby mohl přinést něco progresivního. Tak začala galerie stagnovat a vedle ní se rozvíjela spíš Galerie hl. m. Prahy, která začínala mít mnohem objevnější program. Také chtěl ke konci své kariéry všechno zvládnout sám a čím dál míň své kolegy pouštěl k samostatné činnosti. Začal být až příliš opatrný, až příliš mu pak záleželo na tom, aby co nejdéle zůstal ve funkci. Také již ztratil schopnost odhadu situace, a když přišla politická změna v roce 1989, tak z Paříže prý volal, aby hlavně nikdo nic nedělal, abychom vyčkali, jak se situace vyvine. Kdyby ovšem vzkázal opak a zapojil se do „revoluce“, mohl asi klidně pokračovat.

Na konci Kotalíkova působení v Národní galerii jsme se vlastně těšili, až skončí. Mysleli jsme si, že se zlepší podmínky a možnosti odborných pracovníků Národní galerie. Ale když přihlédneme k vývoji posledních dvaceti let, tak nezbývá než se mu dodatečně omluvit. Tolik vyhozených peněz na různé – často zbytečné – změny k horšímu, by zřejmě nepřipustil. Ti, co přišli po něm, totiž buď neměli žádnou vizi, anebo ji za krátkou dobu svého působení nestačili naplnit. V některých případech naštěstí. Zato ale postupně rozbili to, co bylo na dřívější koncepci přínosné.

A ještě snad zbývá dodat, že „básník“ a zároveň nejslavnější model Jožka Mrázek Hořický na Jiřího Kotalíka kdysi napsal ódu následujícího znění: „Ty máš, galerie, ty máš ale kliku, že máš v čele tebe, Jiří Kotalíku.“ Nejspíš měl pravdu.

***

Za Kotalíkova „ředitelování“ měla galerie logickou koncepci, která vyplývala z jeho komplexního vzdělání

Autor:

Půst, občas večeře, čtyři kávy denně. Jak jíst podle výživového poradce Havlíčka

Premium Strava ovlivňuje nejen naši váhu či kondici, ale i náladu a zdravotní stav. Ostatně až dvě třetiny všech nemocí mají...

Vláda má 20 korun z každého litru benzinu, říká šéf sítě levných čerpacích stanic

Premium Nikoho nenechají na pochybách, že tohle je nízkonákladová firma, kde se nehýří. Okázalost tu nemá místo. Spolumajitel...

Všechno vymyslela Škrlová. Je to hlava manipulace, říká režisér Síbrt

Premium Před patnácti lety Česko šokovala kuřimská kauza. Týrání malých chlapců nejbližšími příbuznými i podivná role „Aničky“....