Zadupaná opozice, volání po silném vůdci a „usměrňování“ ekonomických procesů státem. To vše je podhoubí, z něhož raší diktatura. Své o ní ví Německo, Itálie či Sovětský svaz. Nyní k ní – nejspíš nevědomky – míří ruský „národní lídr“ Vladimir Putin.
Není třeba se přít, zda se „putinismus“ podobá fašismu, nacismu nebo čínskému „státnímu kapitalismu“. Podstatnější je, jak rychle se Rusko dostane k bodu, za nímž se již deformace stanou nenapravitelnými bez krvavého řezu.
Jedna okolnost trochu uklidňuje. Sám Putin si nepřeje překročit Rubikon. Zničil opozici, tak se ji pokouší vytvořit v rámci „strany moci“. Nevyhledává fatální střety, ale prosazuje model mezinárodních vztahů s více mocenskými póly. Současně se ovšem dopouští osudové chyby: uzavírá svou zem před politickými i ekonomickými vlivy okolí.
Najít rovnováhu mezi „konsolidací“ a totalitou, mezi obhajobou vlastních zájmů a expanzí, je nad síly jedince. Po ruských volbách proto bude platit víc než dosud, že se západní státy nesmějí nechat ve vztahu k Rusku rozdělit milodary Kremlu. Soudržnost Západu je nejen jeho životním zájmem, ale i pomocí Rusku, aby se nestalo obětí vlastních pokušení.
Čtěte Téma na str. 3
