Prominentní německý ekonom Hans-Olaf Henkel vydal před Vánocemi bestseller Zachraňte naše peníze!, v němž navrhuje rozdělit eurozónu na jižní a severní část. V té by rád viděl i Čechy.
* LN V Davosu nedávno němečtí a francouzští politici pořád zdůrazňovali, že euro už je z krize venku. Skutečně?
Řekl bych to trochu jinak. Euro přežije, ale bude to na úkor blahobytu v Evropě. José Manuel Barroso vyhlásil, že euro bude zachráněno za každou cenou, a taková slova je třeba brát vážně. Oni jsou rozhodnuti euro ubránit a je jim jedno, jak moc to Evropě uškodí.
* LN Vy jste navrhl rozpůlit eurozónu na severní a jižní část. Někteří ekonomové namítali, že by to například v Řecku vedlo k útoku střadatelů na banky.
Jistě, v tom případě není problém, aby několik severních členských států - kromě Německa skandinávské země, Rakousko, Holandsko, nejsem si jistý u Belgie - ze stávající eurozóny vystoupilo a založilo si vlastní euro. Čili Řekům a dalším Jižanům zůstanou tytéž peníze a nebudou se muset bát, že by jejich dluhy naráz vzrostly.
* LN Jak se bráníte námitce, že se silným severským eurem by zkolaboval německý export, protože jeho výrobky budou moc drahé?
Jistěže by náš vývoz nejprve o něco spadl, i proto, že dnes jede na plné obrátky právě díky podhodnocenému euru. Nespadl by ale v takové míře, jakou předpověděl ten s prominutím idiot z Německého svazu zaměstnavatelů, který nedávno můj návrh vyčíslil na tři miliony nezaměstnaných. Jednou jsem si propočítával nejhorší možný scénář: i kdyby se severské euro zhodnotilo na úroveň švýcarského franku, což je maximum, nebyl by dopad na náš export nijak fatální. A vůbec - to přece nejde, aby nejdřív německý průmysl přitlačil ke zdi řecký, italský, španělský, portugalský průmysl, a pak po naší vládě chtěl, aby těm zemím z bryndy pomáhal německý daňový poplatník.
* LN Rozdělení eurozóny si představujete tak, že by obě měny začínaly v kurzu 1:1. Co by bylo dál?
Tento poměr by samozřejmě vydržel asi tak sekundu, pak by zřejmě severské euro rychle posilovalo a jižní oslabovalo. Platí ale zásada, že udělat z jedné měny sedmnáct nemůže být těžší než udělat ze sedmnácti jednu. Takže s těmi technickými komplikacemi se to hodně přehání. Vaše země má přece v tomto směru výbornou zkušenost - rozdělení československé koruny poté, co zjistila, že státní uspořádání neodpovídá rozdílným kulturám v obou vašich republikách. To bylo správné rozhodnutí. A řeknu vám něco, co neříkám jen proto, že teď u mě sedí host z Prahy, ale co jsem říkal vždycky: jedním z nejprozíravějších politiků v Evropě posledních dvaceti let byl a je až na jednu výjimku rozhodně Václav Klaus.
* LN Co tou výjimkou myslíte?
Jeho absurdní postoj k Benešovým dekretům. To je historie, kterou Česká republika jednou bude muset strávit, i u vás se bude muset objevit český Sarrazin...
* LN Ale takových malých Sarrazinů u nás máme spoustu.
Dobře, já mám zkrátka s Klausem tenhle problém. Od tak prozíravého muže bych očekával, že Čechům taky jednou promluví do svědomí. Ale to je téma jen pro Čechy, čistě morální věc, z níž nesmí vyplývat žádné německé nároky, a proti euru v podstatě okrajová. Do severní eurozóny by Češi každopádně patřili, kdyby chtěli.
* LN Zato Francii byste zařadil do jižní skupiny. Je to politicky vůbec představitelné?
To mi tu předhazují pořád. A já jim na to odpovídám: tak to máte, dámy a pánové, špatnou paměť. Pětapadesát let po válce jsme měli dvoje peníze, a šli jsme si snad po krku? Ne. Ostatně i podle oficiálních čísel BDI od zavedení eura podíl německého exportu do zemí eurozóny klesá. Pro nás je dnes důležitější Čína nebo Brazílie. Ty řeči o Francii jsou v éře globalizace blbost.
* LN V čem se Francie a Německo tak osudově liší, že nemohou sdílet jedny peníze?
Jsou to dva měnově odlišné kulturní okruhy: sever nechce inflaci a dokáže vstřebat zhodnocení své měny. Německo od války absolvovalo 17 zhodnocení marky. Tvrdnutí marky jsme si vyložili jako výzvu našemu průmyslu, aby se víc snažil. Model Francie a dalších jižních zemí byl přesně opačný: akceptujeme inflaci a když, tak devalvujeme měnu. V tomto modelu ale třeba Itálie byla konkurenceschopná. Dnes, po deseti letech s eurem, kdy už nesmí devalvovat, italský průmysl beznadějně zaostává za německým. V eurozóně jih už nikdy konkurenceschopný nebude. Leda že by Německo polevilo ve výkonnosti. A to po nás žádá francouzská ministryně financí, madame Lagardeová: nesmíte, milí Němci, tolik spořit. Uvolněte se už trochu, užijte si důchodu dřív než v 67 letech, a ty, vládo, buď ke svým důchodcům velkorysejší.
* LN Má už politický establishment strategii na záchranu eura?
Ne, oni jen odsouvají problémy, nic lepšího je nenapadlo. Teď už i prezident Bundesbanky Axel Weber připouští, že val zřízený k ochraně eura bude třeba zdvojnásobit ze 750 miliard na 1,5 bilionu eur. Oni ten val budou podle potřeby zdvojnásobovat neustále, čili žádný stát nezbankrotuje, jen euro pomalu, ale jistě spadne do inflace. Za leden musela ECB ohlásit 2,4procentní inflaci, což já považuji za dramatické číslo. Německo vyváží výrobky a dováží inflaci.
* LN Jak to, že Němci se svým strachem z inflace zachovávají klid?
Zatím. Politickému establishmentu se zatím daří lidem namluvit, že k současné politice není alternativa. A zkouší skutečně všechno možné, včetně strašáka války. Jsou to nemravné způsoby.
* LN S tou válkou to říkal kdo?
Třeba když jsem loni byl v televizní diskusi s bývalým ministrem financí Hansem Eichelem, tak mu povídám: jestli to takhle vy politici povedete dál, nebude to dlouho trvat a abychom znovu zaváděli marku. On se vyděsil a povídá: Vy jste provokatér! Euro je zárukou míru v Evropě. Jenže to je nesmysl. Já jsem dokonce dospěl k opačnému názoru: že právě společná měna způsobuje napětí mezi evropskými národy. Co až jednou téma vysoké inflace zvedne nějaký německý populista? Vinou eura zažíváme některé jevy, které jako kdyby vypadly z třicátých let. Portugalsku padá HDP o šest procent, nezaměstnanost mu roste na dvojnásobek, zužuje se daňová základna - a zbytek eurozóny mu přikáže, aby se z toho dostal spořením. Tohle u nás zkoušel Henrich Brüning (říšský kancléř v letech 1930-32 - pozn. red.), a uspořil se k Hitlerovi. Řecko, Irsko, Portugalsko a Španělsko dnes praktikují brüningovskou politiku.
* LN Myslíte, že dnešní němečtí politici nechápou ekonomii, nebo že se bojí vystoupit z řady?
Ne úplně všichni, třeba ministr hospodářství Rainer Brüderle křtil před Vánocemi moji knihu o euru. Taky jsem s několika vysokými politiky vedl rozhovory mezi čtyřma očima. Někteří, a těch zase není tak moc, vám řeknou: máte úplnou pravdu, pane Henkele, ale já to nesmím veřejně přiznat. Častější je, že vám řeknou: naprosto souhlasím s vaší analýzou, ale řešení s dvěma eury je neproveditelné. Nejčastější je ovšem následující reakce: Henkel, to je passé, z toho už se nevyhrabem, nevidíme žádný nouzový východ a nezbývá nám než pokračovat v nastoupené cestě.
* LN Využívají politici krize eura k nahození integračního motoru?
Ano. Celá Evropa se nám mění před očima a málokdo si to uvědomuje. Spolkový sněm svého času odhlasoval měnovou unii, ale místo ní teď máme přerozdělovací unii: ochranný val s jeho ručením za dluhy ostatních, nákupy pochybných státních dluhopisů Evropskou centrální bankou a porušení zákazu bail-outu. Jsme po kolena v přerozdělovací unii, ať si paní Merkelová říká, co chce. A když už jsme v ní, logicky následují další kroky: společná hospodářská a sociální politika, kterou jsem nechtěl ani já, ani kancléřka. Ta je teď najednou pro.
* LN Nebyl od počátku záměr přes euro sjednotit EU i politicky?
Něčí záměr to možná byl, ale nám ho nikdo neprozradil.
* LN I politika funguje podle principu poptávky a nabídky. Proč se v Německu ještě žádná strana neujala hluboké skepse vůči euru?
Být obrácená mocenská konstelace, tedy sociální demokraté a Zelení u vlády, myslím, že by Merkelová z opozice žádné půjčky a garance nedovolila. Ale teď je sama u moci, a u moci si snáz necháte namluvit, že k tomu či onomu není alternativa. A jinak bych nepodceňoval ani účinnost těch hororových scénářů na voliče. Ledy se pohnou, teprve až Němci zpozorují, že hodnota jejich peněz klesá. Dosud si toho nevšimli. Něco vám řeknu: dnes už i ti politici, kteří se loni v květnu zapřísahali, že Řecko své půjčky splatí, přiznávají, že většina řeckého dluhu bude muset být odepsána. Lidé krčí rameny: no a, ať platí banky. Jenže lidé vůbec netuší, že 65 procent německého bankovního sektoru patří státu. Čili že i v tomto případě ztráty nakonec zaplatí daňový poplatník.
* LN Co kdyby se do potíží dostalo nedejbože Španělsko?
Proto ale postavili ten ochranný val, aby se nemusely schvalovat půjčky jednotlivým zemím, což potom v Německu vyvolává napětí. Odsouvají problémy. Jednou z toho bude inflace a ztráta konkurenceschopnosti Evropy, což je zatím nepálí.
* LN Jak se vám po vaší euroherezi daří ve společenském životě?
Tady v Německu jsou pochybnosti o euru pořád tabu. Hned jak mi vyšla ta knížka, byl jsem pozván asi do dvou nebo tří televizních talkshow, a pak už ne. Ale můžu vás ubezpečit, že za ta léta, co do televize chodím, jsem takové souznění s publikem ve studiu ještě nezažil. Já byl zvyklý na to, že za své názory se v televizi potlesku nedočkám nikdy. Co tím chci říct: narazil jsem na téma, z něhož má politická třída neuvěřitelný strach. Oni mají strach z obyčejných lidí. A tak ze mě dělají outsidera, tak jako se snažili do role outsidera zatlačit Sarrazina. Já mimochodem Sarrazina dobře znám, to není žádný rasista, žádný neonacista, to je socan, který dal dohromady pár zajímavých statistik. Zpočátku se ho ovšem establishment pokoušel vyřídit. Na jeho obranu se nás postavilo tak asi pět. Ale u Sarrazina lidé hned poznali, že to, co říká, je pravda. U mě je to trochu jiný případ: můj návrh řešení je složitý a lidem zatím chybí přímá zkušenost s inflací. Němci ještě inflaci nemají. Inflace ovšem přijde, a pak si na mě vzpomenou. Zpátky k otázce: ano, taky mě natlačili do pravého kouta, kde jsem přitom nikdy nebyl.
* LN Kde se v Německu u nepohodlných témat ta kultura okřikování bere?
Tak jistě jsme nějak determinováni nacistickou minulostí...
* LN Euro nebo třeba boj proti globálnímu oteplování s Hitlerem přece nesouvisí.
Ale souvisí. Byli jsme vychováni k tomu, že když jsme kdysi byli nejhorší na světě, musíme teď být ve všem nejlepší a nejvzornější. Takže jsme jedničky v boji proti globálnímu oteplování a v rozvoji obnovitelných zdrojů... Já nemám nic proti potřebě být světový šampion, ale my jsme šampioni ve věcech, kde nám to není užitečné. V protikorupčním indexu máme bohužel až 17. místo.
* LN Jak probíhal váš přerod z fanouška eura v jeho kritika?
Plíživě. Ale už v roce 2000 jsem protestoval proti přijetí Řecka, protože ani oficiální data ho ke vstupu neopravňovala. Schröder s Chirakem tehdy tvrdili, že kolébka demokracie do eurozóny patří. Druhé špatné znamení přišlo přímo odsud z Německa: ministr financí Hans Eichel (v roce 2003 - pozn. red.) začal vzdychat, že to tříprocentní kritérium nesmíme brát dogmaticky a že je třeba oprostit se od účetnické mentality. Tehdy Francie s Německem nedodržely maastrichtská kritéria, a přesto se jim podařilo přesvědčit Evropskou komisi, aby je netrestala. To už jsem začal být hodně nervózní. Definitivně to ve mně přeteklo loni, kdy se obešel zákaz bail-outů kvůli pomoci Řecku.
* LN A kdyby se pokuty za porušení pravidel vymáhaly, bylo by dnes euro v suchu?
Musím říct, že sám sobě vyčítám, jak jsem od začátku neviděl, že v euru je zabudovaná příčina slabosti jižních ekonomik. A už vůbec nechápu ty politiky, kteří před patnácti lety vyhlašovali, že euro nepřipustí, pokud v něm nebude zákaz bail-outu a podobně. Dnes jsou všechny jejich tehdejší podmínky fuč a oni jsou pořád pro euro. Tady selhává logika. Jsem mimochodem jediný, kdo názor změnil veřejně. Ačkoliv o potížích eura vědí všichni, nikdo neřekne veřejně: tady jsem se spletl. Tohle je skutečně bláznivá země.
* LN Teď prý ale budou podmínky už skutečně nastaveny přísně.
Nebuďte naivní. Proč by politici, kteří nedokázali zdolat maastrichtské překážky, najednou dokázali přeskočit překážky nastavené mnohem výš?
* LN Obáváte se, že vinou eura ztratí EU dech a že ji hospodářsky porazí Čína. Kdy? Za dvacet let, za deset?
Obávám se, že dřív. Za pět roků? Co já vím.
Hans-Olaf Henkel (1940) Pochází z Hamburku. V roce 1987 převzal řízení německé pobočky IBM, v níž na různých pozicích pracoval už od šedesátých let. V letech 1995 až 2000 předsedal Svazu německého průmyslu (BDI), kde proslul svou mediální aktivitou a říznými názory. Tehdy patřil k nejhlasitějším zastáncům evropské měnové unie, čehož dnes hořce lituje. Pracuje pro Bank of America a v několika dozorčích radách velkých firem. Je velkým fanouškem jazzové hudby, aktivistou Amnesty International (kde má na starosti Kubu), autorem sedmi knih a otcem čtyř dětí.
ROZHOVOR TÝDNE
O autorovi| Hans-Olaf Henkel S PRŮMYSLNÍKEM HOVOŘIL Daniel Kaiser
