Od umělců v politice k politikům, kteří dělají umění. Tak by se dal shrnout vývoj vztahu politiky a kultury po listopadu 1989.
Kultura už nebude služkou politiky, říkalo se po sametové revoluci v roce 1989 a myslelo se tím, že kultura a politika spolu nebudou souviset. Byla to tehdy ale také doba, kdy se v politických funkcích ocitlo mnoho umělců, protože „lidi je znaj“ - namátkou Rudolf Hrušínský, Daniela Kolářová, Vladimír Mišík či Michael Kocáb. A po celé Evropě se vědělo, že naším prezidentem je dramatik...
Dnes už mezi politiky není příliš těch, kteří by byli výkonnými umělci - s takovými výjimkami, jakými jsou Vítězslav Jandák či Tomáš Töpfer. V současnosti si už ale asi taky jen hluboce naivní člověk může myslet, že svět politiky a kultury spolu nesouvisí. Souvisí - a to hned v několika rovinách.
To ukazuje i středočeský hejtman Petr Bendl. Ten v písňových textech, které jsou k dispozici na jeho webové stránce, odhaluje své čisté klukovské já: „Nechci dát, jen proto že musím,/ jen protože má to tak být.// Chci milovat, sám sebou být./ Nechci šmírovat, žárlit a trápit se, ve strachu žít./ Chci mít víru v lásku a důvěru, v cit.// Radši prohraju sázku, vše -co mohl jsem mít./ Však právo na pravdu, to tedy nedám, lásko, nedám si vzít.“ „Neděkujem, vypadněte“ Václav Klaus byl vždy zastáncem toho, že i v kultuře nakonec o úspěchu a neúspěchu rozhodne neviditelná ruka trhu. To ale neznamená, že by podceňoval působení kultury na občany, právě naopak. Na předvolební mítinky proto zval nejoblíbenější - a tedy tržně velmi úspěšnou - českou zpěvačku Lucii Bílou. Ta ale nebyla zdaleka jediná, kdo vyjadřoval sympatie té či oné straně. V poslední době se však tato příchylnost spíše řídí podle toho, jak má který interpret hluboko do kapsy, a tak před volbami ochotně zazpívá komukoliv - pokud zaplatí.
Ne vždy ale umělci musí vyjadřovat podporu, umějí se i proti něčemu postavit, viz třeba akce S komunisty se nemluví. Svou kritiku také vyslovují v samotné tvorbě, počínaje popěvky typu „neděkujem, vypadněte“ přes politické divadlo a konče Báječnými lety s Klausem či obrazem Václavka a Dášenka. Nutno zde podotknout, že zachycení politické atmosféry určité doby v uměleckém díle však nemusí vždy mít jen podobu pamfletu s velmi omezenou dobou účinnosti.
Třetím polem, kde se setkává politika a kultura, je nekomerční kultura podporovaná státem. Sem patří jak v poslední době mediálně propíraná divadla, tak další umělecká odvětví, včetně jejich reflexe v podobě kulturních periodik. Stát - tedy politici a úředníci -jsou zde v roli pánů, kteří milostivě usypou pár zlaťáků tuhle, tu zase támhle. Jako by se jim pracovníci v nekomerční sféře ještě měli uctivě klanět. Poté co celý rok pracují za pár korun a nevědí, zda jejich podnik bude moci dále pokračovat. Úředník mající na starosti kulturní politiku má tak existenci zabezpečenu daleko lépe než samotná kultura.
Ďáblova bible není Davis Cup Z výše řečeného se tedy zdá, že kultura ani téměř devatenáct let po sametové revoluci nepožívá v politických kruzích dostatečnou vážnost. Jako by všichni ti umělci a lidé „od kultury“ dělali něco, o co vlastně nikdo nestojí a co je dobré leda tak při předvolebním mítinku jako kulturní vložka. Zatímco na uvedení výjimečné výstavy Ďáblovy bible v Národní knihovně pošle ministr kultury svého náměstka, na daviscupovém utkání vysedává v obecenstvu celý víkend ministrů hned několik.
Jenže takovýto závěr by byl tendenční a nevyjadřoval skutečnou situaci. Copak prezident 28. října vždy rád nevyznamená nějaké herce či spisovatele? A copak opravdu o současných politicích lze říci, že kultuře nepřejí? Možná nestraní té, kterou dělají ti druzí, to ano. Jinak si ale bez kultury svůj život nedokážou představit - hrají, zpívají, píšou a objevují se i ve filmech, protože „lidi je znaj“...
Prezidentův neplacený poradce Miroslav Macek přeložil Shakespearovy Sonety. A i ten, který mu nedávno dal facku, poslanec David Rath, napsal knihu Zápisky lékaře z pozdní noci. Další prezidentův poradce Ladislav Jakl hraje v bluesové kapele a ministryně obrany Vlasta Parkanová se proslavila prozpěvováním písně na podporu amerického radaru v Brdech s názvem Dobrý den, prapore hvězd a pruhů: „Dobrý den, radare, prostě welcome,/ tak jsme se konečně dočkali,/ dobrý den, radare, já ti tleskám,/ kámoši usárnou mávali.“
Poslanec a bývalý starosta Prahy 13 Petr Bratský zas založil kapelu pražských starostů a Ivan Langer si svého času zahrál v klipu k písni kapely Mňága a Žďorp. Ostatně nelze opomenout, že ministr vnitra, stejně jako pražský primátor Pavel Bém, se při svých televizních vystoupeních notně činí rovněž na poli pantomimy. A koneckonců názory na to, zda známý případ Kateřiny Jacques byl neuvěřitelným selháním policisty, či veleúspěšnou předvolební „street performance“, se také značně liší...
Zdá se tedy, jako by politici usoudili, že dokud to nevezmou do svých rukou, situace v kultuře se nezlepší. Zvládli už leccos, tak proč by se úspěšně nepoprali s resortem, na který se nedává ani celé jedno procento ze státní rozpočtu?
***
Mezi politikou a uměním
Ministryně obrany Vlasta Parkanová s hudebníkem Janem Vyčítalem nazpívala píseň na podporu amerického radaru. Na svých stránkách se může pochlubit i vydaným CD s názvem Říkej mi to potichoučku, kde nechybí například píseň Když jsem kytici vázala z dílny Ježek, Voskovec, Werich či slavná filmová Tak jako slunečnice.
Miroslav Macek ve volném čase překládá z anglické literatury. Mezi jeho vydanými překlady jsou Sonety Williama Shakespeara.
Ministr vnitra Ivan Langer si zahrál v klipu k písni kapely Mňága a Žďorp, v roce 2003 vydal knihu Průvodce muže těhotenstvím, „humorně pojatý deník nastávajícího otce“.
Hejtman Petr Bendl má na svých webových stránkách rubriku Mé písničky a texty, kde dává často pozoruhodným způsobem nahlédnout do duše politika.
Ladislav Jakl, dnes prezidentův tajemník, dal v roce 1993 dohromady dosud koncertující kapelu Folimanka Blues.
