Připomenutí 70. výročí úmrtí Karla Čapka v závěru minulého roku přineslo zajímavou maličkost.
Ivan Klíma v eseji, již otiskla Orientace LN, citoval z díla českého spisovatele: „Jakou zbraní se máme bránit my, kteří jsme jednotlivci, proti vám, kteří jste strany? Co vám je po nás? Nejste mandatáři naši, nýbrž mandatáři stran; neptáte se nás, nýbrž výkonných výborů stran; nejste odpovědni nám. Mezi námi, kteří jsme jenom občany, a vámi, kteří jste zaměstnanci stran, není nic společného; parlament není tribunou naší, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem... Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci...“
Tento postřeh není zajímavý jen sám o sobě, ale také tím, že člověk často propadá pocitu, že vše se děje dnes, že teď už to není, jak to bývalo, a míří to k nějakému zásadnímu zlomu. Nebýt tak zmínky Ivana Klímy, patrně bych tady psal o tom, že dnes už má demokracie na kahánku, nefunguje, což dokazují také dvě díla, která byla v poslední době přeložena do češtiny.
Jedná se zaprvé o knihu jihoafrického nositele Nobelovy ceny J. M. Coetzeeho Deník špatného roku: „Volební lístky se neptají: Chcete A, nebo B, nebo ani jednoho? A rozhodně se neptají: Chcete A, nebo B, nebo vůbec nikoho? Občan, který vyjadřuje svou nespokojenost s takovou formou volby jedinou možností, kterou má – nevolením, případně znehodnocením lístku – jednoduše není započítán, nepřihlíží se k němu, to jest: je ignorován. Tváří v tvář volbě mezi A a B, vzhledem k tomu, jaké typy A a B se obvykle dostávají na kandidátní listiny, je většina lidí, většina obyčejných lidí, ve svém srdci nakloněna nevolit ani jednoho. To je ale jen inklinace, a stát se inklinacemi lidí nezabývá.“
To je tedy konstatování stavu. Předloňský vítěz Knihy roku Magnesia Litera – český překlad románu Simion Výtažník rumunského autora Petrua Cimpoesa – však nabízí svérázné řešení této trhliny. Jedna z jeho postav, pan Vasile, totiž přichází s geniálním nápadem – založením Strany nerozhodných – a ihned do ní začne verbovat lidi ze svého domu.
Pan Ion-domovní důvěrník však není snadným úlovkem: „Okamžik, prosím, jak se máme rozhodnout založit stranu, když jsme nerozhodní.“ Ani pan Vasile však není žádný politický naiva: „V tom není žádný rozpor. Život ukazuje, že každá strana začíná tím, že popře svůj ideologický základ.“
O autorovi| Ondřej Horák, redaktor LN
