Sobota 10. 4. Sedím u stolu v obývacím pokoji, je něco po desáté, dopisuji poslední řádky zprávy pro „lidovkový“ internetový server a pomalu mi začíná docházet, že z tohoto víkendu asi nebude nic. Začínají chodit první esemesky a telefonáty od polských přátel. Padlo to na ně, jsou otřeseni, stěží zadržují slzy. „Víš, neměla jsem ho ráda, ale taková smrt, tolik lidí...“
Nemohu říci, že by to něco udělalo se mnou, když dvacet let píšete o světových událostech, tak se vlastně skoro pořád přehrabujete hromadami mrtvol. Nemiluji to, obzvlášť nesnáším zemětřesení a letecké havárie. Pořád stejné. Pořád stejně děsné.
Ale tohle je něco jiného. I pro mě. Příliš mnoho lidí, které jsem znal. I když „znal“ je moc silné slovo – párkrát jsme spolu mluvili. Naposledy když jsem se v polovině ledna pokoušel dostat rozhovor od Lecha Kaczynského před jeho návštěvou Prahy. I když to nevyšlo, bylo to vlastně milé. Hlavou se mihne myšlenka, že sbírka polských prezidentů, s nimiž jsem od roku 1990 dělal rozhovory, už nikdy nebude kompletní. Bojím se podívat, kolik z těch lidí, s nimiž jsem v lednu mluvil a psal si, už nežije.
Volají šéfové. Auto, „válečné“ peníze jsou v trezoru v redakci. Telefonát s fotografem Jindřichem. Už má sbaleno. Já si beru hodinu času. Z té hodiny potřebuji půl na zrušení a přeorganizování všeho, co mě ten víkend a následující dny čekalo. Příměstský vlak, peníze, redakce, pustá dálnice. Píšu přátelům do polského deníku Gazeta Wyborcza. Děsím se, kdo všechno tam z novinářů byl. Přichází jediná dobrá esemeska toho dne: „Všichni v pořádku.“ Na palubě prezidentského speciálu nebyli žádní novináři, jak se ukáže, přistáli jiným letadlem pár desítek minut předtím.
Varšava, kolem desáté večer. Internetové Wi-Fi spojení v hotelu funguje, teplá voda teče, v těch pár stupních nad nulou, které v noci jsou, se topí. Předpůlnoční cesta k prezidentskému paláci na začátku Starého Města, kvůli němuž můžete to město, jinak příliš velké a příliš hlomozící, mít rádi. Svíce, květy. Desetitisíce lidí. Plním přání R., polské kamarádky z Prahy, a zapaluji před prezidentským palácem svíčku. Jednu ze sta tisíc. V jednu ráno jedno pivo v irském pubu. Nejpustějším za těch skoro dvacet let, co sem chodívám.
Neděle 11. 4.
Dvě minuty ticha. Příliš dlouho čtu při ranní kávě zvláštní vydání Gazety Wyborczy s děsivým tablem stovky fotografií na první stránce, takže na největší varšavské náměstí Pilsudského přicházím udýchaný pár minut před polednem. Varšava není na chození pěšky. Je to neskutečný pohled, když se lidé najednou zastaví. Dvě minuty jsou hrozně krátké. Není to žádné ticho, houkají sirény, houkačky policejních aut, zvony v tom novodobém „tichu“ nejsou slyšet. Ve tři hodiny přilétá letadlo s tělem prezidenta Lecha Kaczynského. Tisíce lidí v ulicích, kudy jede, květy na asfaltu. „Prezident se vrací do vlasti.“ Obraz bolestně smutné dcery Marie, klečící v slzách před rakví. Ruská televize pouští Wajdovu Katyň. Sedm stránek Lidových novin jen o katastrofě. Píšu, píšu a píšu. Večeře s varšavským kamarádem. „Komorowski už úřaduje jako nový prezident. To je nechutné,“ říká. „Polský stát funguje,“ nazývají to v televizi. Pondělí 12. 4.
V půl sedmé ráno volají z České televize. Ptají se hlavně na to, kdo zavinil havárii. Říkám, že tady v Polsku to teď nikoho nezajímá. Polsko je ve smutku a o mrtvých jen dobře. Vychází první regulérní vydání polských novin. Desítky a desítky stran. Smuteční vysílání televize, pořád se mluví, mluví a mluví. Příbuzní odlétají do Ruska, těla obětí nemohou identifikovat, vzpomínám si na rakouský Kaprun, kde jsem dělal reportáž o turistech, kteří uhořeli v tunelu. Tehdy identifikovali mrtvé podle DNA na jejich kartáčcích a hřebenech, které přivážely rodiny. Nemohou nalézt tělo první dámy – Marie Kaczynské. Ale večer se to podaří, identifikována je podle kousku oblečení. Rakev prezidenta bude vystavena v kapli prezidentského paláce. Před ním se odehrává celosvětové mediální divadlo. Kamery, desítky štábů, stále přibývá svíček, květů, Poláků. Jen smutečních vlajek v oknech domů po Varšavě je pomálu.
Úterý 13. 4.
Krize. Odpoledne se přistihnu při tom, že se už nemůžu dívat na televizi, poslouchat rádio, číst noviny. Všude smrt. Smuteční zasedání Sejmu. Pohřební kolona s rakví první dámy. Obrovské davy před prezidentským palácem. Mnohahodinová fronta na návštěvu kaple s prezidentovou rakví. Svíce musejí být uspořádány a oploceny, aby se dalo kolem paláce vůbec projít a aby nevypukl požár. Mrtví v mé hlavě: stovka lidí, stovka osudů, mladé letušky, tátové dětí, ženy v nejlepších letech. Telefonát se šéfredaktorem. Zůstávám do sobotního pohřbu. Fotograf odjíždí zítra vlakem. Má rande. Závidím mu. Obojí. Večer v Krakově demonstrace proti Kaczynského pochování na Wawelu. „Skutečně hoden králů?“ je na jednom transparentu.
Středa 14. 4.
Útěk. Aspoň k moři. Pět hodin autem do Gdaňsku. V autě se zoufale snažím najít stanici, kde hrají nějakou „normální hudbu“. Žádná taková není. Gdaňsk je krásný jako vždy. Zase opravili další domy. Zkouším rozhovor s Lechem Wałęsou, který má na náměstí kancelář, ale jsem na konci příliš dlouhé fronty. „Máme tu tři mrtvé z letadla,“ říká mi jeden místní. To asi v každém polském městě. U poslanecké kanceláře Macieje Płażyńského květy, svíce. Bylo mu jen přes padesát. Tři děti. Odpoledne Sopoty. Dům Kaczynských. Byl jsem tu na reportáži před dvěma roky, bydlí tu nedaleko i premiér Donald Tusk. Místo, kde se pro mě z prezidenta a jeho manželky stali normální lidé, sousedé. Pár minut u moře. Léčivých. Krásný penzion, z okna moře, střešním oknem nebe. Kaczynští budou skutečně pochováni v neděli na krakovském Wawelu. Místo jednoho pohřbu dva. Pro ně další den navíc.
Čtvrtek 15. 4.
Rádio Elbląg. Záchrana. Hrají normální hudbu. Bohužel jsou slyšet jen hodinu cesty autem. Pět hodin do Varšavy. Zastávka na bitevním poli u Grunwaldu, rok 1410, Kaczynski to chtěl velkolepě oslavit. Obrovské přípravy na kopci rozrytém bagry a buldozery běží dál. Druhý prezident, poslední prezident v emigraci Ryszard Kaczorowski. Devadesát let. Legenda. Dobrá, nebo špatná smrt? Znovu vystavená rakev, znovu davy lidí, jen o kilometr dál v Belvederu. Místo hotelu, zvedli ceny na 100 eur, ubytovna velvyslanectví. Z KFC na rohu se na tři dny stává díky rychlému Wi-Fi moje nová redakce. Noční Varšava. Kolem paláce se vůbec nedá projít. O dvě stě metrů dál na úžasném náměstí Starého Města v první letní noci roku lidé popíjejí a klábosí u piva na zahrádkách. Fronta na místo v mé oblíbené Pizza Hut. „Stojíte tu dlouho?“ ptá se mladý pár, co přijde po mně. „Oproti té frontě před prezidentským palácem to není nic,“ pokusím se o vtip. Mladík mě zmrazí pohledem, který zabíjí. Ne, na vtipy ještě není čas.
Pátek 16. 4.
Łazienky. Jdu nádherným královským parkem za přáteli do Gazety Wyborczy. Ochočené veverky, pávi, zámek. Gazeta Wyborcza. Skvělé noviny. Nádherná redakce. „Bojím se, že to může být zlé,“ říká mi polská novinářská legenda, šéfredaktor Adam Michnik, když na sebe narazíme na chodbě redakce. Myslí tím to, že by se Jaroslaw Kaczynski na vlně náhlých sympatií k tragicky zahynulému prezidentovi stal novou hlavou státu. Lecha podporovalo 20 % Poláků, Jaroslawa ještě méně. Ale kolik to může být teď? Přijíždí nový fotograf –Viktor. Vlakem. Jdeme pro akreditace. Jeden stolek, tři hodiny fronty. Peklo. V Krakově znovu. Večer plánujeme sobotní noční cestu do Krakova. Po dvou dnech práce v KFC nesnáším to „proklatě dobré kuře“.
Sobota 17. 4.
Nevím, co jsem čekal. Normální sobotní ráno. Polovina obchodů otevřena. Přitom den největšího pohřbu. Fotografie sto mrtvých nad pódiem u Pilsudského náměstí. Viktor se dostává zázrakem skoro na pódium, já chodím mezi normálními Poláky v parku před náměstím. Dvě minuty ticha. Stejné, stejně silné jako v neděli. Potlesk pro dceru Martu, když přichází na náměstí. Zvláštní, dojemné. Poslední dvě hodiny v kanceláři v KFC. V šest nákup na cestu. Skončila prohibice. V místní „žabce“ berou lidé alkohol útokem. Závidím jim, taky bych to zapil. Pustá dálnice do Krakova. Poláci na pohřeb svého prezidenta nepřijedou. Rádio hlásí, že Obama v Krakově nebude. A pak postupně že nebude nikdo.
Neděle 18. 4.
Půl páté. Duchovní, desítky kněží, kardinál, čestná jednotka. Vojenská hudba hraje smuteční pochod. Všechno deset metrů ode mě. Něco, co jsem ještě v životě na vlastní oči neviděl. Dva hummery táhnou dělové lafety a na nich rakve prezidenta a jeho ženy. Bratr Jaroslaw, dceraMarta s vnučkou a manželem. Zase potlesk, les fotoaparátů. Politici, s premiérem Tuskem a maršálkem Komorowským v čele. Kolona pomalu jede, často se zastaví. Za půl hodiny dorazí na hrad Wawel. Píšu a píšu,Viktor posílá fotky z Wawelu, v osm je hotovo, balíme, jedeme. Poslední polské zprávy, které slyším, než u Těšína zase naskočí Radiožurnál se svou otřesnou hudbou. Hudbou, která mi přesto po tom týdnu zní jako rajské pohlazení. ?
***
„Prezident se vrací domů,“ říkalo se, když přiletěla rakev z Moskvy.
