Před týdnem byla středem světa Praha, v neděli jím bude Krakov. Polsko se během několika dní velikostí katastrofy, kterou znamenala havárie prezidentského letadla, ale i díky schopnostem polské diplomacie a síle, kterou v kritické chvíli ukázal polský stát, změnilo ve světovou velmoc. Na pohřeb jejího prezidenta, mezinárodně nepříliš známého a do dějin nijak významně nepromluvivšího, se na Wawelu sejdou největší státníci poloviny světa.
Pozoruhodným paradoxem je, že za to, že bude mít na svém pohřbu amerického prezidenta, španělského krále nebo německou kancléřku, může Lech Kaczynski posmrtně poděkovat svému největšímu soupeři – Rusku. Rusku, které jako prezident oficiálně nikdy nenavštívil, Rusku, proti němuž podpořil v létě roku 2008 okupovanou Gruzii, Rusku, v němž viděl největší hrozbu polské nezávislosti. Protože jak se tady ve Varšavě všichni shodnou, byl to právě ruský prezident Dmitrij Medveděv, který svou v pondělí oznámenou účastí na pohřbu manželů Kaczynských určil „prezidentské obsazení“ smuteční slavnosti.
V těchto dnech světovosti jsme my, nevelcí sousedé Polska, nemyslím jen Čechy, ale i Slováky či Litevce, tak trochu pod polskou rozlišovací schopnost. Ale to se v příštích dnech změní. Polsko se opět stane středoevropskou zemí a na vyvěšení polské vlajky na Pražském hradě, dny českého státního smutku nebo květy obyčejných Čechů před polskou ambasádou nezapomene. My bychom naopak neměli zapomenout na to, že máme za souseda velkou, silnou, světem respektovanou přátelskou zemi, a pokračovat v tom, co bude jednou označeno za „zlaté českopolské časy“. Síla Polska tak bude i naší silou.
Čtěte Polsko se loučí s prezidentem na straně 8
