Prezidentova tragická smrt nabídla šanci na mocenský zvrat na polské politické scéně
Každý, kdo někdy zažil smrt svých nejbližších, ví, že pohřbem nic nekončí, naopak, ty nejtěžší chvíle teprve přicházejí. Totéž lze říci o Polsku, zemi, která před osmi dny utrpěla nejtěžší ztrátu, která ji od druhé světové války postihla. Jak kdosi řekl při pohřebních obřadech, ve vládním tupolevu letěli do Katyně nejlepší Polky a Poláci, jež země mohla vyslat. Tvořili delegaci odpovídající velikosti chvíle, sedmdesátému výročí katyňského masakru, kdy stalinská NKVD povraždila tehdejší elitu polského národa.
Všichni, kdo si v minulých dnech koupili noviny, pustili televizi nebo nahlédli do internetu, ten seznam znají, prezidentský pár, celé velení armády, hlavy významných státních úřadů, lídři politických stran, legendy novodobé polské historie, ale i úplně obyčejní, většinou strašně mladí lidé – letušky, úřednice, ochrankáři. Sto lidských životů.
Co skrývá černá skříňka O víkendu se Polsko se všemi loučilo jako s oběťmi a národními hrdiny. Je ale současně téměř jisté, že jedině kvůli státnímu smutku a jakémusi nepsanému pravidlu posledních dnů, že o „mrtvých jen dobře“, se neříkala o katastrofě celá pravda. Pravda, která bude ještě hodně bolestná. „Co ti mám říct, já jako Polák se vlastně hrozně stydím. Aby takhle havarovalo letadlo, zabil se v něm prezident, všichni ti generálové, prezidentská kancelář, poslanci, takové věci se možná mohou stát někde v rovníkové Africe. Ale jak se něco takového může stát v civilizované evropské zemi, jako je Polsko?“ říkal mi uprostřed minulého týdne jeden můj varšavský přítel.
Jen několik lidí v Polsku zná obsah černé skříňky z paluby letadla a v příštích dnech se Poláci budou muset dozvědět, zda se elitní pilot rozhodl v sebevražedných podmínkách přistát sám ze své vůle, nebo zda mu to někdo na palubě nařídil nebo na něj tlačil. Člověk nemusí mít velkou fantazii, aby si dovedl představit, že někdo z rozhodujících lidí na palubě polského vládního speciálu může být označen za toho, kdo nese odpovědnost za téměř sto mrtvých. Co by s polským národem udělalo, kdyby touto osobou byl sám prezident, pochovaný jako do panteonu národních hrdinů na krakovský Wawel, to si lze jen stěží představit.
Na křídlech legendy Smrtí hlavy státu padlo Polsko o několik měsíců dřív rovnýma nohama do prezidentské volební kampaně. Před katastrofou ve Smolensku se ve Varšavě hovořilo o tom, že to budou nejtvrdší a nejšpinavější volby, které Polsko od roku 1990 zažilo. Bratři Kaczynští, kteří byli po dvou letech u vládní moci posláni v parlamentu do opozice, byli připraveni všemi prostředky bojovat o udržení prezidentského úřadu, v Polsku – na rozdíl od Česka – velice vlivné a mocné instituce. Naopak Občanská platforma, jež se před smolenskou katastrofou těšila jednoznačně nejvyšší podpoře Poláků, se chystala získáním prezidentského úřadu dovršit porážku Práva a Spravedlnosti. Víra platformy ve vlastní sílu byla tak velká, že místo své „jedničky“ premiéra Donalda Tuska vybrala do boje o prezidentský úřad svoji přinejlepším dvojku, maršálka Sejmu Bronislawa Komorowského. Toho Komorowského, který se teď, po katastrofě, stal i bez voleb úřadující hlavou státu.
Tragická smrt Lecha Kaczynského samozřejmě obrovským způsobem posílila jeho posmrtnou popularitu. Pochování prvního páru na Wawelu je další promyšlenou podporou této prezidentské legendy. Premiér Donald Tusk, Komorowski a celá Občanská platforma se z důvodů smutku i možná čistě lidských ohledů nezmohli na protest. A zatímco polští liberálové celý smuteční týden psali články a hovořili o kladných stránkách Lecha Kaczynského, „prezidentský“ tábor odpovídal stále se stupňujícími útoky, znevažujícími politické protivníky tragicky zahynulé hlavy státu.
Na křídlech v minulých smutečních dnech zrozené legendy o Lechu Kaczynském může přes smrt více než desítky svých nejlepších politiků těžce zasažená polská národní pravice získat netušenou šanci na mocenský zvrat.
Jaroslaw, Lechův nástupce?
Nositelem této naděje na hrobech Lecha a Marie Kaczynských není nikdo jiný než Lechův bratr Jaroslaw, politický motor a mozek polské nacionálně-konzervativní pravice. Lidé v zemích kolem Polska už možná pozapomněli na dva roky vlády dvojčat Kaczynských, ale pro velkou část Poláků je to nejčernější období po roce 1990. I v té době, kdy se Polsko utápělo v agentomanii, kdy se katastrofálně zhoršily jeho vztahy s Německem a v EU se Varšavy Kaczynských báli mnohem víc než Václava Klause, byl Lech tím rozumnějším, mírnějším z dvojčat. Někým, s kým se dalo, byť obtížně, alespoň bavit. Jaroslaw jako hlava státu je nejhorší noční můrou, která se v Polsku zahaleném do smutečních závojů objevila.
Týden smutku, který se Polsku podařilo s výjimkou pár menších demonstrací kolem Wawelu udržet, politické emoce a napětí jen utlumil. Nikam nezmizelo, jen se celé dny jako v papiňáku kumulovalo. „Byl to strašný týden,“ říkal mi v pátek jeden polský novinář. „Ale ty týdny, co přijdou po něm, budou ještě mnohem, mnohem horší.“
***
Smrt Lecha Kaczynského obrovským způsobem posílila jeho posmrtnou popularitu. Pochování prvního páru na Wawelu je další promyšlenou podporou této prezidentské legendy.
O autorovi| LUBOŠ PALATA, redaktor LN e-mail: lubos.palata@lidovky.cz
