Pomáhal uprchlíkům v Srbsku a Maďarsku. Vrátil jsem se úplně deprimovaný, říká

Lidovky.cz: Působíte už několik měsíců jako dobrovolník na místech, kam přichází velké množství uprchlíků. Kde všude jste pomáhal?
Před měsícem a půl jsem byl na Keleti a Bicske v Maďarsku. Minulý týden jsem u sebe nechal přespávat dva Syřany propuštěné z tábora Zastávka u Brna, které jsem spojil s jejich rodinami v Berlíně. Poté jsem strávil víkend na srbsko-chorvatské hranici, kde ve špičce operuje zhruba padesát Čechů. Celkově se tam točí zhruba sto padesát lidí s podporou finanční i morální. Ti zprostředkovávají vztahy mezi srbskou a chorvatskou policií 24 hodin denně.

Lidovky.cz: Po návratu z terénu jste upozornil na utrpení lidí, kterým si prošli během strastiplné cesty do evropských zemí. Viděl jste nemocné staříky i postižené děti... Jak zvládali cestu, poslouchal jste jejich příběhy?
Jestli znám jejich příběhy? Když někomu pomáháte v šest hodin ráno do trakaře, tak se na jeho příběh neptáte. Vím, že českou veřejnost zajímají informace o příbězích uprchlíků, ale když jsem byl na checkpointu a viděl to nepopsatelné utrpení lidí, tak jsem dospěl k závěru, že si to nikdo, kdo nezažil válku, neumí představit. A když si to někdo neumí představit, tak je skoro zbytečné o tom mluvit. Zkušenost je v tomto případě absolutně nepřenosná. Všichni, kdo jsme se vrátili, se vracíme vnitřně úplně změnění s přeházeným žebříčkem hodnot. Po návratu nechápeme, na co se nás lidé ptají, protože nám přijde, že všichni do jednoho mají pitomé otázky.

Lidovky.cz: Pokládáte tedy i předchozí otázku zřejmě za nevhodnou...
Ne, jen se snažím vysvětlit, že lidé jsou většinou plní empatie, ale když jim představím teorii v praxi, tak zjistí, že příběhy trpících lidí skutečně neznám. Stačí si prostě představit, že jsem se pravděpodobně choval jako slušný člověk, který viděl lidi trpět, to v danou chvíli stačí. Ale můžu vám dát i přesto odpověď. Naprosto nejhorší případ pro mě byl, když jsem viděl asi devadesátiletou paní padat, podlamovala se jí kolena a nebyla schopna se držet na nohou. Museli jsme nakonec vystlat trakař dekami. Asi v šest ráno ji vezl její syn další dva kilometry. Je vůbec neuvěřitelné, že se dostala tak daleko a že to přežila. Měl jsem regulérní strach, že mi umře každou chvílí pod rukama. Nikde nebyl žádný lékař. Zvláště ne v noci. Možná přehnaně panikařím, možná ti lidé vydrží víc, než se mi jako amatérovi bez dostatečného množství zkušeností zdá. Pak je tedy logické, že mnou takové věci musí otřást.

Polovina Čechů nechce uprchlíky. Jen čtyři procenta jsou pro jejich trvalé usazení

Lidovky.cz: Popisoval jste i situace méně závažné, přesto však dost drsné...
Lidem, kteří na balkánské cestě ušli třeba i stovky kilometrů, jsme vyráběli z větví provizorní hole. Lidem moc nedochází, že ti lidé přišli skutečně o všechno a jsou odkázáni na pomoc druhých. Je silné si uvědomit, že někteří lidé jim pomáhají a zachraňují jim v podstatě život, zatímco druzí se na celou věc dívají jako na reality show a jsou vůči tomu, co se děje, podezíraví. Dnes už to chápu, ale připadá mi to stále stejně absurdní jako před čtyřmi měsíci. Když to tehdy začalo, tak mě ani na vteřinu nenapadlo, že by ty prchající lidi někdo podezříval z něčeho špatného. Přijde mi to o to bizarnější, že jsem viděl tisíce uprchlíků. Vím, že to reálně nejde, ale pokud se chce někdo něco skutečně dozvědět, tak ať se jim podívá do očí a jestli i přesto pak bude tvrdit to samé, tak prosím. Jsem z toho už úplně traumatizovaný. Denně slyším tisíce soudů na adresu těch lidí. Naštěstí už to není tak krvežíznivé jako před pár měsíci, ale lidé stejně hodnotí jiné lidi bez ohledu na to, že jsou v zoufalé situaci a potřebují pomoc.

Lidovky.cz: Máte tedy pocit, že se situace v souvislosti s uprchlickou krizí nějak výrazně proměnila? Je cesta pro prchající lidi snazší, když teď v krizových místech pomáhá více lidí?
Určitě. Myslím, že jsem schopen říci, že minimálně je rozdíl v tom, že už nejdou většinu své cesty pěšky. Nyní jezdí autobusy a vlády si je předávají jako horký brambor, dělí rodiny, což má zase svoji stinnou stránku, ale první skupina lidí balkánskou cestu absolvovala několik set kilometrů po svých. Celkově si myslím, že je pro ně cesta mnohem pohodlnější. To samé si myslím o vztahu české společnosti k tomuto „nebezpečí“, o kterém se mluvilo. Myslím, že v červnu se veřejná debata dotýkala fašismu. Nyní se to obrací. Je vůbec divné, kolik hoaxů se v minulosti objevilo. Někdo je vytvářel ze zlé vůle. Česká veřejnost byla vystavena útoku, ale nevíme od koho. To je vážná věc.

Lidovky.cz: Naznačoval jste, že pomáhat uprchlíkům je hodně psychicky i fyzicky vyčerpávající. Proč jste se uchýlil k dobrovolnické činnosti a kde na to vůbec berete prostředky?
Češi jsou velmi solidární, pokud vidí situaci reálně. Když vidí, že je někomu blbě, tak sami nechtějí lítat v bahně, ale jsou rádi, když mohou pomoct. To je naštěstí mechanismus, na kterém naše společnost funguje. Když jsem někam jel, tak jsem vždycky našel dost lidí, kteří mi sami nabízeli peníze. Nechám si poslat deset či dvacet tisíc korun. Když už mám financí dost, tak je třeba pošlu nějaké neziskovce. Něco z rozpočtu padlo také na jízdenky dvou Syřanů do Berlína, platím benzín a jídlo a tak dále. Finanční polštář na takové věci je naštěstí vždycky. A proč jsem se rozhodl pomáhat? Měl jsem pocit, že to nikdo jiný neudělá. Když jsem si uvědomil, že ta krize už nastala a nikdo ji neřeší, tak jsem si řekl, že z toho musím vystoupit a udělat to, co je lidsky správně a není o tom nejmenších pochyb. Nebo alespoň mně to nikdo na světe nemůže vyvrátit.

Lidovky.cz: Neexistuje nic, co by vás znepokojovalo?
Nepochybuji o tom, že s některými lidmi budou konflikty. Ale nic z toho, co naznačují někteří lidé, třeba že by se sebrali a začali tu něco vypalovat nebo že viseli na krku našeho sociálního systému, tu nehrozí. Žádný islamista by nešel touto cestou. To je prostě nesmysl, protože by se vystavil obrovskému utrpení a kdyby byl odhalen, tak by ho ostatní sežrali zaživa. I ekonomický migrant je taková zvláštní kategorie. Když se někdo vydá na tuhle cestu, tak si pan Okamura (Tomio, politik známý svými xenofobními výroky - pozn. red.) může být zatraceně jistý, že pro to mají velmi dobrý důvod.

Lidovky.cz: Jaký je podle vás ten důvod?
Jedná se zkrátka o určitou míru chudoby. My ale žijeme v pevnosti, kterou je Evropa, a v nepředstavitelném blahobytu oproti nim. Lidé jsou vyděšení, co se to děje a nevěří tomu, že to může být tak špatné. Přitom je to největší uprchlická vlna po druhé světové válce, protože ti lidé přišli na jiný kontinent, pěšky a také jim hrozilo bezprostřední ohrožení života. V Jugoslávii lidé ale utíkali v autech a do podobně kulturního regionu, měli to tedy jednodušší. I bezdomovci to mají jednodušší než lidé na útěku, protože mluví stejným jazykem a vyznají se na místě. Tihle lidé jsou na tom podstatně hůř.