Evropa si oddychla: Česká republika schválila Lisabonskou smlouvu.
PRAHA Horní komora parlamentu včera potvrdila přijetí Lisabonské smlouvy většinou přítomných senátorů. Ze 79 hlasujících zvedlo ruku pro 54, přičemž nutné kvorum bylo 48. Pro bylo i 12 senátorů ODS. Proti hlasovalo 20 senátorů, devatenáct z ODS a jedna senátorka za KSČM.
Poté, co začátkem roku schválili text poslanci a nyní senátoři, chybí k definitivnímu zakončení ratifikace Lisabonu v Česku podpis prezidenta. Zdramatizovat příběh však ještě může skupina nejeuroskeptičtějších senátorů, kteří bezprostředně po hlasování oznámili, že Lisabon hodlají podruhé poslat k přezkumu Ústavním soudem.
Tajemstvím a také překvapením dne bylo včera hlasování občanských demokratů: do poslední chvíle nebylo jasné, kolik senátorů ODS Lisabon podpoří. Mnozí váhali mezi odporem k textu a strachem z dopadu jeho krachu. Spekulovalo se proto, že řada zástupců ODS zvolí únikovou cestu a při hlasování opustí sál. To se však nakonec nestalo. Zůstali všichni přítomní a pro jich bylo víc, než se čekalo: ze 34 hlasujících senátorů ODS podpořilo Lisabon dvanáct, proti bylo devatenáct.
Předseda Senátu Přemysl Sobotka (ODS) ocenil verdikt jako dostatečně pohodlnou většinu a za vládu v demisi vicepremiér Alexandr Vondra definoval včerejšek jako důležitý den pro Českou republiku, pro její vliv a postavení v Evropě. Hlasování předcházela pětihodinová senátorská debata, která byla přehledem argumentů proti. Mezi dvacítkou vystupujících senátorů měli převahu ti členové ODS, kteří se chystali říct NE. Kritizovali ztrátu suverenity, již podle nich Lisabon přinese (Jiří Pospíšil), množství byrokracie z něj plynoucí, která patří do blázince (Petr Pakosta) a i tlak na přijetí smlouvy. Senátor Jaroslav Kubera, jeden z nejrazantnějších euroskeptiků, přirovnal postavení Česka vůči Lisabonu k žábě hozené do studené vody, která se ale pomalu postupně ohřívá, až žába zapomene vyskočit a uvaří se.
Tempo debaty udal na začátku odcházející premiér Mirek Topolánek. Také ten uvedl široký výčet negativ, která má Česko od Lisabonu očekávat – například relativní ztrátu vlivu země při hlasování v Bruselu. Pak ale Topolánek přešel k vyjmenování efektu případného senátního NE a apeloval na geostrategickou zodpovědnost vlastních senátorských řad.
Podle Topolánka by se krachem Lisabonu posílily tendence na rozdělení unie, což by Česko vehnalo do sféry ruského vlivu. „Proces nastartovaný po pádu železné opony by byl fatálně přerušen a naše euroatlantické zakotvení ohroženo.“ Česko by také přišlo o spojence – Brity, Nizozemce, Švédy a další, kteří by naše NE nepochopili,“ uvedl. Vysokou kartou byl pro něj také donedávna ještě neexistující argument. „Po ostudném sesazení vlády uprostřed předsednictví si již nemůžeme dovolit další ostudu,“ hřímal Mirek Topolánek.
„Lisabonská smlouva prosazování národních zájmů poněkud ztíží, její zamítnutí je ale znemožní,“ sdělil pak v závěrečném vzkazu a dodal: „Jako premiér České republiky se vší odpovědností podporuji ratifikaci. Vám doporučuji totéž.“
Od decentního doporučení k otevřené prosbě sáhl na sklonku diskuse končící šéf diplomacie Karel Schwarzenberg. Svoje kolegy senátory uklidňoval, že v Bruselu nikdy nezažil diktát a občasné sprosťárny že umí Češi zrovna tak. „Snažně vás prosím, s plnou odpovědností, abyste s Lisabonem souhlasili,“ řekl ministr zahraničí.
„Je to vlastně jedno. I kdybychom řekli NE, unie by nás přinutila v novém Senátu v roce 2010 k opakování ratifikace,“ řekl pak jeden z těch, kdo byli proti, senátor Jiří Jirsa. Ještě před hlasováním o Lisabobu senátoři schválili pojistku proti Bruselu: každý přesun pravomocí na EU si bude muset vláda předem nechat posvětit Senátem i Sněmovnou.
